Splněný sen

6.10.2010, autor: Ondřej Plíšek

Výpravu, kterou se vám budu snažit přiblížit, jsem měl naplánovanou už sedm měsíců do předu a snil jsem o ní celý život. Začalo to koncem zimy, kdy jsem přemýšlel nad tím, kam budu v nadcházející sezonu jezdit na ryby…Asi každý z nás, koho vzala kaprařina za srdce a stala se součástí našeho života, sní o tom, že se jednou podívá na jedno z těch nejznámějších kaprařských jezer. A to se týkalo i mě samotného.
Za každou cenu jsem si chtěl letos tento svůj dávný sen vyplnit. Ať už do Francie, Maďarska či Polska. Zbývalo se jen rozhodnout, které jezero by to mělo být. Od samého začátku jsem počítal s tím, že pojedu sám s přítelkyní. Proto jsem se snažil vybrat něco klidnějšího. Né žádnou divočinu. Po měsíčním váhání jsem se rozhodl pro maďarské Merenye. Jediná otázka, která visela ve vzduchu, byla kdy? Na jaře jsem se těšil na své oblíbené revíry v Čechách a na podzim bych takhle daleko do bivaku přítelkyni netáhnul. Volba padla na léto.

Poslal jsem email v němčině a za 4 dny přišla odpověď. V ní volné dva týdenní termíny v srpnu na VIP místo, které je normálně zavřené. Kdo jste tam byl, je to za místem 13 směrem k trdlišti. Vůbec jsem neváhal a potvrdil rezervaci. Termín byl přelom srpen, září. Čas k mému údivu utíkal celkem rychle a před našim odjezdem byly už jen poslední dva týdny. Čas jsem si zkracoval děláním návazců o různé délce a velikosti, abych si to u vody ulehčil a neztrácel tím čas. Zbývalo už jen objednat boilies, které se skládalo z losos oliheň, losos sardinka, mrtvý korýš, ryba banán, pelety, obalovací těsta a tygří ořech. Doma jsem si navíc uvařil 30 kilo kukuřice a 20 kilo řepky.

Nastal den odjezdu. Zázrakem se nám podařilo dostat všechny ty věci do auta a mohli jsme vyrazit směr Znojmo, Vídeň, Budapešť, Balaton. Bylo 8 ráno. Asi kolem páté odpoledne jsme dorazili na místo. Zastavili jsme u hráze a šli se podívat na vodu. Krásný velký rybník přírodního charakteru obrostlý spoustou rákosí, trávy a obklopený ze všech stran polem s kukuřicí. Šel jsem se nahlásit, zaplatil a čekal, až mi někdo ukáže cestu, kudy se tam dostaneme. Po chvilce ke mně přišel chlapík a dával mi jeho telefon k uchu. Na druhé straně se ozval majitel revíru, se kterým jsem tuto rezervaci vyřizoval. První jeho slova byla celkem pozitivní, ale pak to přišlo. Místo je připravené, ale osobákem se tam nedostanete. Vyložte všechny své věci. Naložte je na vlek za jeep a my vás tam odvezeme. Jinak to bohužel nejde. Když budete něco potřebovat… jídlo, pití, zavolejte a já tam s tím někoho pošlu. To bylo vše. Co teď? Šel jsem pomalu k autu, kde na mě čekala přítelkyně. Už od pohledu jí bylo jasné, že se něco děje. Plánovala si výlety po místním okolí, aby se u vody neunudila k smrti a já jí mám říct, že tady necháváme auto. Vzala to naprosto sportovně a mně spadnul kámen ze srdce, že nejedeme domů. Ještě že je natolik tolerantní. Za půl hodiny jsme měli vše přestěhované ve vleku a mohli vyjet. Celou tu dobu jsme se tomu všemu museli hrozně smát. Cesta, po které jsme jeli, byl opravdový tankodrom plný bahna a vody. Chvílemi jsem pochyboval o tom, že se tam vůbec dostaneme. Během jízdy jsem se snažil z řidiče dostat pár slov. Bohužel marně. Stále do kola jen jediné slovo - neptudom (nerozumím). To byl jediný výraz z maďarštiny, který znám.

Asi po 20 min jsme byli na místě. V malém lesíčku obklopeném rákosím. Naprostá rybářská idylka. Nikdo nikde. Úžasné ticho. Rozloučili jsme se s pánem a začali s budováním tábora. Za dvě hodiny bylo vše na svém místě a já se mohl začít věnovat samotné rybařině. Vše bylo připraveno. Už jen umístit bojky. Přede mnou byla spousta prostoru, ve kterém jsem se mohl pohybovat a tak rozhodnutí bylo jasné. Tři lovná místa, abych prochytal větší plochu vody a v místech udržel co největší klid. Vyjel jsem na vodu, zapnul jsem echolot a k mému překvapení hloubka od 70-100 cm a samé bahno. Snažil jsem se najít nějaká tvrdší místa, kterých je tam asi jako šafránu, ale podařilo se. Jejich velikost byla maximálně jeden až dva metry čtvereční. Bojky byli rozmístěné zhruba od 120 po 180 metrů a tak 40 m na šířku od sebe. U každé z nich jsem zakrmil pěti kil partiklu společně s peletami a rozkrájeným boilie. Byla už tma a já toho měl jak se říká plné kecky. Rozhodnul jsem se vyvést pouze dva pruty . Kolem deváté hodiny večer jsem si mohl konečně v klidu sednout a užívat si s přítelkyní ten báječný pocit klidu. Byl to opravdový balzám na duši. Pomalu ale jistě na nás doléhala únava po tom náročném dni. Chystali jsme se na kutě, když se mi rozjel pravý prut. Ale bohužel už jsem sekl do prázdna. Položil jsem ho do stojanu a šel si v klidu lehnout. Noc byla klidná a já měl radost, že jsem se trochu vyspal. Ráno v pět mi to už nedalo a lítal jsem po venku. S čelovkou za tmy jsem připravoval pruty na vyvážku. Každou montáž jsem pokládal s naprostou opatrností, aby mi nezapadla do bahna. Zároveň jsem u každé boje dokrmil zhruba 3 kg krmení. Po návratu na břeh se začalo rozednívat a spolu s tím se zvyšovala aktivita ryb.

Byl jsem jako na trní. Uvařil jsem si kávu a čekal co se bude dít. Po půl hodině přišla první jízda zprava. A já si mohl vychutnávat souboj se svým prvním 8kg Maďarem. Záběrů začalo přibývat a já si to začal náramně užívat. Všechno to byly ryby do devíti kg. Velmi mě překvapila jejich síla a bojovnost. Odpoledne se zvednul silný studený vítr, který sebou přinesl vydatný déšť. Rapidně se ochladilo a mně přibyly vrásky na čele. Měl jsem obavy z toho, že se ryby stáhnou z mělčin do hloubky a budu bez záběrů. Zalezli jsme do bivaku a čekali až se to bláznivé počasí uklidní. Hodiny utíkaly jako o závod. Venku se začalo pomalu stmívat. Převést montáže v tom větru bylo téměř nemožné. Uklidňoval jsem se tím, že je to první den a všechno to doženu zítra. V úterý ráno se to na chvilku uklidnilo, ale bohužel né na dlouho. Převezl jsem všechny své montáže a to bylo v tento den poprvé a na posledy. Celé úterý jsme museli být zalezlí. I zimní kulich, kterého jsem při balení hodil do tašky, přišel vhod. Počasí se zhoršovalo čím dál tím víc. Kulminovalo to v úterý v noci. Všude kolem nás praskaly větve pod silou větru a bombardovaly provazy deště. Celou noc jsem se modlil a doufal, že se počasí do rána umoudří. Představa dalšího dne stráveného v bivaku byla opravdu frustrující. Ve středu ráno jsem se vyhrabal z pelechu i s kulichem na hlavě. Jediné co mě zajímalo, bylo počasí. Vítr foukal pořád, ale už ne tak silný a studený. I pršet přestávalo a místy začalo prosvítat slunce. Vyrazil jsem na vodu a začal dohánět to, co jsem za ty dva dny ztratil. První záběry na sebe nenechaly dlouho čekat a já byl opět ve svém živlu. V odpoledních hodinách se počasí umoudřilo natolik, že se rázem oteplilo na 24 stupňů a vítr nefoukal žádný. Poprvé jsem si mohl vychutnávat pohled na klidnou hladinu při zapadajícím slunci, která nabízela nespočetné množství krásných výskoků od ryb. Něco podobného jsem hodně dlouho nezažil. Byla to nádhera, kterou mám stále před očima. To je to, co na rybařině tolik miluji a nemusí jít při tom o samotný lov. Jen sedět, koukat celé hodiny do vody a vnímat přírodu je pro mě hnacím motorem do života.

Před námi byly už poslední tři dny lovu a já se za každou cenu nemohl dostat za hranici 10 kg. I přesto, že jsem dával dvě 20 mm pelety provrtané na šířku a na konec 20mm boilies, neodradilo to kapry nižší váhové kategorie. Záběrů bylo opravdu velké množství. Dokonce i v noci jsem pruty vyvážel maximálně do dvou hodin do rána, abych se alespoň trochu vypal a dostal se z toho celodenního veslovacího maratónu. Jinak to opravdu nešlo. Bylo to asi poprvé, co jsem něco takového udělal. Stále jsem přemýšlel nad tím, jak eliminovat záběry od menších kaprů a dát prostor a možnost těm větším jedincům . A tak jsem začal vyvážet své montáže až deset metrů za boje do bahna a přihodit jen pár koulí. Záběrů ubylo, ale vyplatilo se. Podařilo se mi dostat pár pěkných ryb nad deset kilo .Vyvrcholením pro mě byl necelých 13 kg těžký šupináč. Neuvěřitelný bojovník, který mě tahal za pramicí jako o závod. Byl to krásný souboj.

Jak už to ale bývá, tak i to krásné jednou končí a my si užíváme poslední hodiny před koncem naší výpravy. V hlavě se marně snažím dát do kupy číslo, které by odpovídalo počtu ulovených ryb. Bohužel marně a můžu jen konstatovat, že jich byla opravdu velká spousta. I přesto, že jsem nezdolal žádného z velikánů, kteří brázdí dno tohoto revíru, mohu říct jen samé pozitivní věci na tuto vodu, která mi naprosto učarovala. Co se týká nástrah a jejich fungování na Merenye, byly pro mě na prvním místě pelety spolu s kombinací boilie a obalovacího těsta. Ať už muréna, nebo Cesia-javor. Trochu překvapením pro mě byla velmi malá účinnost chytání na panáčka, nebo na samotný plovoucí boilie. Vzhledem k okolnostem, které tam panují, se tato volba nabízela sama o sobě nejvíc. Ale jak víme, tak na každém revíru funguje něco jiného a to dělá kaprařinu tak zajímavou. Pomalu ale jistě končí můj splněný sen, který byl skoro jako z pohádky. A tak mi nezbývá nic jiného, než o dalším začít přemýšlet. Že by jarní odveta? Nechám se překvapit. Všem příznivcům carpservis a ostatním tichým bláznům přeji hodně štěstí do konce sezony a aby se i vám splnil ten váš vysněný sen, po kterém toužíte.