Tak trochu jiná kaprařina

7.12.2015, autor: Petr Sedlák

Poslední dobou, a to mám na mysli bohužel několik let, se mi v rybařině nedaří. Ať vyrazím za rybami, kam vyrazím, všude se dozvídám tu stejně obehranou písničku – ryby braly před týdnem, to jsme si zachytali, ale teď to tu nejde nikde. Tomu potom většinou odpovídá i výsledek lovu. Při čtení všech těch článků, kdy se rybáři vrací z výprav s bolavýma rukama od zdolávání obrovských a ještě větších ryb, už jsem začal být plný frustrace a propadat skepsi a nesmírné beznaději. Korunu tomu nasadila poslední výprava za slovenskými velikány z Dunaje. Týdny a týdny před naším příjezdem se průtok tohoto veletoku držel na hranici velmi dobré chytatelnosti. Dva dny po našem příjezdu v Rakousku sprchlo víc, než jsme potřebovali, hladinka se vyhoupla téměř k našim bivakům a průtok vylétl značně za rozumnou mez chytatelnosti. Jediné, co zbývalo, bylo stěhování na jinou slovenskou řeku, která sice směle Dunaji konkurovala v půvabu, nicméně dalších sedm dnů strávených pozorováním nehybných swingerů příliš optimismu do žil nevlije. Měl jsem pocit, že stojím před rozhodnutím téměř osudovým. Buď se svou rybařinou něco udělám, nebo prodám pruty a naučím se štrikovat, lepit modýlky čehokoli nebo chromovat vidle. Rozhodl jsem se pro první možnost. Vybral jsem si dvacetihektarovou svazovku, kterou mám zhruba čtvrt hodinky autem od domu. Vím, že jsou zde slušní kapříci, nicméně není mi známo, že by se zde kapraři nějak masivně fotili s kapitálními úlovky. Jednoduše, moc často se zde větší kapři na břeh nepodívají. Chtěl jsem se těm místním tajemným kapřím duchům dostat na kobylku. A zvolil jsem tak trochu jinou taktiku.

Začal jsem s výběrem místa. V každém druhém chytrém článku se dočtete, že lokalizace je alfou a omegou lovu kaprů, a nejen jich. Ovšem já jsem pominul všechna kritéria jako reliéf dna, hloubku nebo dokonce návětrnost břehu kvůli okysličování vody. Důležitými se pro mě stala jiná hlediska – nenápadnost, odlehlost a co nejnevhodnější přístup k vodě. Již jsem napsal, že lokalita se nachází ve výborné dojezdové vzdálenosti – autem je to cobydup a na kole příjemná projížďka. Vsadil jsem tedy na pravidelné a v rámci možností co nejčastější krmení. Bohužel jsme Češi a v naší nátuře je závist. Nebyl jsem zvědav na to, až po týdenní krmné kampani najdu na místě troubu s extrudou. Vše bylo potřeba provést nenápadně.

Zároveň vím, že zdejší fišrmeni lovící na boilies (není jich tu mnoho) trápí své děličky a vysílají montáže do velkých, ale opravdu velkých dálek od břehu. Jak jsem za posledních několik testovacích vycházek s feedrem viděl, moc úspěchů se nedostavovalo. Má cesta tudy vést neměla. Pokud bych byl každý den na břehu a s kobrou bombardoval vodu stovkami kuliček, každý by o mně věděl a navíc jsem moc velké úspěchy této taktiky u ostatních nepozoroval. Moje lovné místo mělo vypadat úplně jinak. O jednom takovém fleku jsem věděl. Vybraná lokalita je bez pochyby nesmírně půvabným místem. Nemálo se na tom podílí i její posazení v krajině a hlavně bujná a hustá vegetace téměř po celém obvodu břehů. Mezi stromy a keři jsou tu častěji, tu řidčeji vysekané a vysezené rybářské flíčky. Jenda partie břehu v délce zhruba 100 metrů je ovšem pro rybáře příliš příkrá, nikdo zde neloví a stromy si zde vesele tropí, co chtějí, takže v tomto místě během let vyrostla téměř neprostupná bush. Z protějšího břehu by sem nahodil leda pánbůh nebo Chuck Noris, ale ten sem nejezdí. Kde jinde by ryba měla najít klid než tady? Na kraji tohoto hustého pásu plného rozložitých trnitých keřů šípku, k zemi skloněných březových větví a metrové trávy je plac, kam by se s pruty usadil snad jen pitomec. Mně toto označení nevadí, mně se tu líbí. Nad vodu zde totiž sklání husté, chundelaté větvě věkovitá borovice. Konečky větví se tak tak dotýkají vodní hladiny ve vzdálenosti 2 metrů od břehu. A to je přesně tolik, kolik potřebuji.

Začal jsem s krmením. Mým záměrem bylo alespoň tři dny před lovem seznamovat místní šupinaté i lysé krasavce s všelikými dobrotami. Husté, nad vodu skloněné větve staré borovice mi poskytovaly dokonalý úkryt, takže okolní rybáři, ale i ti, kteří lovili přímo naproti mně, o mně při krmení nemuseli mít nejmenší tušení. Krmil jsem i při projížďce na kole, byl ze mě prostě náhodně projíždějící cyklista, který se právě rozhodl ve stínu místní vegetace u vody vychutnat trochu toho odpočinku. A jak jsem si tu vedle kola tak ležel, co chvíli jsem sáhl do batohu, vytáhl hrst kuliček nebo kukuřice a poprášil vodu těsně u břehu. Co ale s tím zpropadeným zvukem? Každý rybář na dálku pozná, když na hladinu dopadne kukuřička nebo koule. Řešení se nabídlo samo. Stačilo směrovat návnadu po malých dávkách přímo do borové větve nad vodou. Díky její hustotě kuličky zvolna propadávaly mezi větvičkami a jehličím až k hladině, kam se téměř neslyšně zanořovaly bez pozornosti okolních rybářů. Následně jsem tuto taktiku ještě o něco vypiloval. Připravil jsem si několik řetízků boilie na PVA šňůrce o délce třeba 30 – 40 cm. Mezi kuličkami jsem nechával několikacentimetrové rozestupy. Díky nim se řetízky snadno zachytávaly na větvičkách nad vodou. Snažil jsem se je tam hodit, když jsem měl jistotu, že mě nikdo nevidí. Ranní rosa se potom postarala o své. Stačilo, aby se PVA narušilo na 1 místě a kuličky zvolna propadly do vody. Zajistil jsem si tak větší kontinuitu krmení.

Po třech dnech jsem nastoupil na toto místo nemísto s pruty. I když na kapry, vybavil jsem se vláčecími děličkami, jelikož s prutem delším tří metrů bych zde zažíval pouze marnost a sklepal všechny šišky z borovice. První večer za úporného červencového parna se vyvedl jen z poloviny. Zachytal jsem si, ale ne více a ne větší kousky než ostatní kolegové. Následující den se také nic obzvláštního nedělo, a pár kapříků okolo padesáti jsem toho rána nachytal. Fajn! Mohlo to být horší, ale třeba i lepší. Nadešel den sv. Cyrila a Metoděje. A tihle hoši se zapsali do mé paměti naprosto nesmazatelně.

Před 4. hodinou ranní jsem se doplížil na místo. Vše se snažím dělat bez baterky. Časné svítání je mi v tom dobrým pomocníkem. Z opatrnosti si vždy beru na nohy pouze sandály, tak trochu po indiánsku, jelikož ty nadělají při ťapání po břehu nejméně hluku. Pokládám nástrahy do metrové vzdálenosti od břehu a ihned pruty opírám o vidličku. Žádné šponování vlasce není nutné a ani možné, neboť chytám úplně bez zátěží – pouze háček na 20 cm Kameleonu a pouze toto připojení na kmenový vlasec. Pokud je správně nastavena brzda, ryba si háček posadí přesně, kam má. A olovo není potřeba.

Krásné svítání je doprovázeno několika záběry od místní drobotiny. Ryby se nemusely za své chování při záběrech ani trochu stydět. Úprky od břehu byly doprovázeny zběsilým hrčením brzdy a nebýt dobrého seřízení brzdy, pruty by co chvíli putovaly do vody. To ostatně nejlépe předvedl cejn o velikosti zhruba 25 cm chycený na 2 dvacetimilimetrové pelety. Vypálil tak prudce, že srazil děličku téměř do vody. Nechápu, kde se v něm vzala ta síla. Okolo 6. hodiny se brzda na pravém prutu začala otáčet o poznání pomaleji, než tomu bylo u zběsilých úprků malých kapříků. Ani po přiseknutí nenásledovala jízda jako o život, tedy alespoň ne ze začátku. Nejprve se mi pod nohama udělal ve vodě neskutečný vír. Voda se zavařila, asi jako když vytáhnete prudce čeřen. Pak nic. Vteřinu? Dvě? možná pět, nevím. Teprve potom přišla jízda, která dávala tušit, že háček nevězí v tlamě žádného dorostence. Pomalá, plynulá, nekompromisní. A tomu jsem teď měl čelit s vláčákem se zátěží 25 gramů.

Netrvalo dlouho a mezi mnou a mým soupeřem se vzdálenost zvýšila nejméně na 70 metrů. Podotýkám, že špička prutu musela být neustále u hladiny kvůli větvím, které se skláněly pro mě teď tak proklatě nízko nad vodu. Teď mi opravdu scházel prostor. Znenadání mě napadla spásná myšlenka. Vpravo ode mě vedl v břehu sotva znatelný chodníček, malá úzká traverzka v příkrém srázu, po níž jsem se mohl dostat na malou plošinku bez větví a keřů. Odtud by se dalo zdolávat pohodlněji. Netrvalo dlouho a už jsem sváděl v pravdě dost nerovný boj odsud. V hlavě jsem si přehrával své ranní dilema, během něhož jsem se v autě rozhodoval, zda otočit a vrátit se pro podběrák, který se sušil na zahradě z předešlého lovu. Zvítězila lenost a nedočkavost mít už nahozeno. Proto jsem tu teď stál s tenkým proutkem, před sebou obludu a dumal jsem, jak to udělám, pokud se mi jí nakonec podaří dostat až ke břehu. Zatím jsem tomu ovšem moc nevěřil. Kapr si diktoval podmínky a já poslušně přebíhal pod větve a zase zpátky na volnější plácek podle toho, kam se pánovi situace zachtělo. Ani 8 háček v jeho tlamě moje šance na výhru v tomto duelu příliš nezvyšovala. Ať tak či tak, štěstí sedne čas od času i na vola. Kaprovy síly se začaly pomalu utápět v hlubinách jezera. Ve vzdálenosti asi 15 metrů od břehu se mi na okamžik ukázal na hladině. Bez podběráku v ruce to nebyl hezký pohled, ale jinak jsem byl na vrcholu blaha. Zřetelně jsem slyšel tlukot srdce a své přerývané dýchání. Užíval jsem si ten adrenalin. Čím blíže se mi kapra dařilo dostat, tím více mi ho kolovalo v žilách. Nakonec byl přítomen i v krystalické podobě, a to ve chvíli, kdy se kapr, naprosto a dokonale vyšťaven, položil u břehu na bok a já na něho zíral jako na zjevení. Na hladině jsem teď celou jeho váhu držel pouze špičkou prutu. A ta nebyla stavěná na to, aby tahala takováto stvoření. Únava a přetížení materiálu se slily v jedno krátké, o to jasnější ale křupnutí. Špička ulítla, kapr se zaklepal a já málem umřel. Ne, kapr se ještě nevzpamatoval a zůstal na hladině a já při smyslech. Kaprovo vyčerpání muselo být naštěstí pro mě obrovské. Nečekal jsem na nic. Praštil jsem sebou na břeh a jak jsem byl, vrazil jsem obě ruce do vody. S vášní Oldřicha Nového jsem kapra objal a přitisknul na hrudník. V tomto objetí jsme zůstali několik vteřin, a když polevil prvotní nápor kaprova mrskání, jak se snažil setřást ze sebe toho nepříjemného chlapa, kdovíkde se ve mně ta mrštnost vzala, jsem se převalil i s kaprem přes záda dál na pevný, suchý, ovšem kopřivami porostlý břeh za sebou.

Byl můj! Byl jsem vítězem. Vítězem v souboji, který jsem nemohl vyhrát. Podařilo se mi přelstít kapra, který se tu běžně nechytá. Adrenalin byl rázem ředěn značným množstvím endorfinu. Zalíval mě nevýslovný pocit štěstí. Škoda jen, že jsem si vyrazil opravdu nalehko a byl jsem bez foťáku. I tak jsem požádal asi 20 metrů ode mě sedícího člobrdu, zda by mi neudělal několik snímků na telefon. Kvalita fotek tedy odpovídá aparátu, ale i neustálému bědování fotografa, který si zapomněl brýle doma. Já si zase nepřivezl mincíř, ani váhu jsem tedy nezjistil. Ale metr ukázal rovných 90 centimetrů a já byl na pokraji šílenství. Taková voda a já zde málem zlomil svůj osobní rekord a takovým způsobem. Neuvěřitelné, neopakovatelné, úžasné. Dlouho jsem se na břehu už nezdržel, měl jsem pouze 1 prut a slunko už se hodně vyhupovalo nad vrcholky stromů protější stráně. Uháněl jsem věnovat se manželce. Byl jsem tak dokonale hodný, že mi to nedalo ani moc práce a večer toho samého dne jsem na břehu seděl znova, a to s kamarádem, který se na 1. nejbližším místě věnoval feederu. Pruty jsem měl nahozeny na svém místě, ale neustále jsem zevloval u něho, trousil rozumy a moudra a popisoval ranní příhodu do nejjemnějších detailů. Zvuk signalizátoru rozřízl hustý vzduch tropického večera a já mohl kamarádovi názorně a detailně předvést, jak tomu ráno bylo. Mezi ranní a večerní situací by se našlo několik rozdílů. Prut, kterým se mi večerního kapra podařilo zdolat, měl ještě o 10 gramů menší zátěž na špičku - byla to 15 gramová dělička. Tentokrát jsem měl podběrák. Kapr měl 80 cm.

Váhu jsem samozřejmě zase neměl, zato jsem měl obrovskou a neutuchající radost –na malé svazovce přelstít takové ryby v 1 den. Na to nikdy nezapomenu. A zcela jistě vím, že žádný cajk se prodávat nebude.

Komentáře

Přidat komentář

Vyplňte všechna pole označená (*)

Komentáře

Diskuze neobsahuje žádné komentáře.