Když rybář hledá znamení - 3. díl - Srpnová pláž

18.1.2010, autor: Honza Mlnařík

Je druhého srpna a já se nacházím v jižní zátoce již zmiňované vody. Přijel jsem zde strávit snad nezapomenutelné chvíle s pruty. Před léty zde prosakovala do pískovny Lužnice a tak hráz zpevnili návozem zeminy, která vytvořila velikou tvrdou kamennou pláž. Je mírně vyvýšená nad hladinou a o tom, že je zde krásné místo svědčí přítomnost asi stovky „koupačů“.

Přemýšlím, jestli jsem vybral správné místo respektive správný termín pro toto místo. Říkám si, že je to jen nedělí - tlak turistů zesílený pěkným počasím a začínám vybalovat. Snažím se nevnímat vyvalené pohledy a rádoby vtipné poznámky tipu: „Koukám, že dnes se člověk na ryby stěhuje. To já chodil jen s batohem a jaký jsem chytal ryby.“ „ To je sonar? To není rybařina, vždyť ryby nemaj už žádnou šanci.“ No nic pruty mám připravené. Normálně bych je do vody poslal hned, ale dnes nejdřív postavím bivak a uklidím vše dovnitř.

Prohlížím a sleduji vodu před hrází, která je k mé pláži kolmá. Přesně to je mé vytypované horké místečko. Věřím mu proto, že se z hráze nesmí lovit. Připravuji potřebné krmení „ Fuj to je puch! To ryby určitě žrát nebudou. U nás na tyhle kuličky taky chytají, ale ty voní.“ Jeden prut umisťuji k hrázi do hloubky třech metrů. Okolo krmím kilogramem boilies ze směsi ryba grand. Druhý prut pokládám na pěkný odhoz vzdálenou mělčinu. Mělčina je to poměrně rozsáhlá, docela zarostlá a 1,5 – 2,5 m pod hladinou. Okolo v hloubce je několik padlých stromů, z kterých určitě vyjíždějí kapři. Trochu se bojím, jak kapra vykličkuji na hlubokou, čistou vodu. Asi se budu muset do prutu více opírat a věřit ve svaté.

Místečko pod hrází mám zmapované i z potápění, kdy kolem mě tenkrát v klidu pluli kapříci kolem 50cm. Vím, že je zde velký tlak malé ryby a proto zde odmítám jakýkoli partikl a vynechávám i pelety. Na mělčině chytám na koule Losos- sardinka o rozměru 22 mm a navíc řádně vysušené. První záběr mám při západu, ale kapr 65 cm není ten, pro kterého tu sem. Jistěže mám radost, ale doufám, že se k boiliesu stihne dostat i nějaký „ obézní kapr“ delších rozměrů. Čtyři zatažené dny utíkají jak voda. Oblačnost se na zvýšené žravosti nijak neprojevila, alespoň mám na pláži klid. Kapři do 65 cm chodili pravidelně dopoledne a teď stejně jako každý den, čekám na záběr při západu. Usrkávám kávu, vychutnávám si západ a po očku sleduji pruty. „Píp“ – jen jedno krátké. Sleduji špičku. Jo chvěje se a tak zasekávám. „Ano, přesně na tebe fešáku čekám“, říkám si při zpěvu brzdy. Klidný pravidelný tah, pomalé pumpování a už kapra navádím do podběráku. „No ty si krásný“. Pokládám ho na podložku, polévám a měřím. Páni můj dosud nejdelší kapr „Velice mě těší pane kapr!“. Váha se zastavuje na 11 kg a při délce 87cm to je krásná náplast po nevydařeném začátku sezóny.

Kapra sakuji. Rychle pokládám montáž a krásně vstřebávám uplynulý zážitek při zbytku studené kávy. Ranní focení a zase si plave. Dny utíkají jeden za druhým bez větší akce. Je pátek, šestý den mé výpravy, vstávám až v 6 h a dopravuji montáže na svá lovná místa, dvě hrsti koulí okolo a jdu dospat. Přes den mi přichází jeden kapřík a padesátka koupacích turistů. V podvečer při západu mám zase záběr, ale pro změnu padák. Dobíhám, dovíjím a sekám. Nádhera. Táhnu špalek, který si v pravidelných intervalech bere několik metrů vlasce. Už je u kraje, sice je trochu šero, ale letmo jsem ho zahlídl. Odhaduji ho na stejnou délku jak včerejšího krasavce ovšem o trošku těžšího! Jdu s podběrákem k vodě. Už mám kapra půl metru před ním. Ještě kousek a je můj… Z vody letí olovo a ocasní ploutev mi mává. Je to tu zas. Klečím na břehu s podlomenýma nohama, jež mi opět podkosila tato pískovna. Cítím to kouzlo, to tajemství rozlehlé hladiny, tu vůni okolí a vody, která mi jasně dává znamení, že zde je ten poklad, na který čekám. Jenomže než se ho dočkám , tak to asi potrvá…

Další dva dny chytám jen kapříky do 65cm. V pondělí při západu se opět ozývá prut pod hrází. Zase jeden krásný souboj a v podběráku mám prvního lysce a hned tak pěkného. Délka 75 cm a váha 9 kg mi představuje mého největšího lysce. Pár fotek, kapříka sakuji a ráno ho fotím za lepšího světla. S montáží do vody, něco přikrmuji a vychutnávám snídani. Mám před sebou poslední tři dny a oba pruty přesedlávám pod hráz. Škoda, že mi už nic nezabralo. Poslední den dopoledne začínám balit, což mě fakt nebaví. Beru sebou domu i dva pytle odpadků, které jsou nasbíral po „koupačích“ a už přemýšlím nad další výpravou , která proběhne na konci září.

Další díl bude z místa, které právě opouštím. Věřím, že by tu na mě mohl ještě čekat ten můj „osobáček“. Nebo ne?

Honza Mlnařík