7.12.2015, autor: Petr Sedlák
Poslední dobou, a to mám na mysli bohužel několik let, se mi v rybařině nedaří. Ať vyrazím za rybami, kam vyrazím, všude se dozvídám tu stejně obehranou písničku – ryby braly před týdnem, to jsme si zachytali, ale teď to tu nejde nikde. Tomu potom většinou odpovídá i výsledek lovu. Při čtení všech těch článků, kdy se rybáři vrací z výprav s bolavýma rukama od zdolávání obrovských a ještě větších ryb, už jsem začal být plný frustrace a propadat skepsi a nesmírné beznaději. Korunu tomu nasadila poslední výprava za slovenskými velikány z Dunaje. Týdny a týdny před naším příjezdem se průtok tohoto veletoku držel na hranici velmi dobré chytatelnosti. Dva dny po našem příjezdu v Rakousku sprchlo víc, než jsme potřebovali, hladinka se vyhoupla téměř k našim bivakům a průtok vylétl značně za rozumnou mez chytatelnosti. Jediné, co zbývalo, bylo stěhování na jinou slovenskou řeku, která sice směle Dunaji konkurovala v půvabu, nicméně dalších sedm dnů strávených pozorováním nehybných swingerů příliš optimismu do žil nevlije. Měl jsem pocit, že stojím před rozhodnutím téměř osudovým. Buď se svou rybařinou něco udělám, nebo prodám pruty a naučím se štrikovat, lepit modýlky čehokoli nebo chromovat vidle. Rozhodl jsem se pro první možnost. Vybral jsem si dvacetihektarovou svazovku, kterou mám zhruba čtvrt hodinky autem od domu. Vím, že jsou zde slušní kapříci, nicméně není mi známo, že by se zde kapraři nějak masivně fotili s kapitálními úlovky. Jednoduše, moc často se zde větší kapři na břeh nepodívají. Chtěl jsem se těm místním tajemným kapřím duchům dostat na kobylku. A zvolil jsem tak trochu jinou taktiku.