Jak jsem začal chytat…a zase pouštět kapry - 3. díl

11.8.2011, autor: Tomáš Hanč

Sedíme se ženou v rozpáleném autě a horký vzduch foukající z otevřených okének snad vůbec nechladí. Klimatizace v naší „nové“ ojeté škodě stodvacítce znovu nestíhá. Právě nám začíná týdenní dovolená a náš pes s hlavou vystrčenou ze zadního okénka funí jak v posledním tažení. Občas strčí hlavu dovnitř a z vedra slintá na její rameno. „Okamžitě vysvětli té příšeře, ať se kouká z okna, nebo zastav a dále jedete sami,“ zavrčí podrážděně žena. Je sobota a nemám ani tušení, že se právě začíná odvíjet další rybářské dobrodružství v mozaice začínajícího kapraře. O prázdninách roku 2000 bylo léto, jak má být. Vlna srpnových veder snad každého vyhnala někam do stínu a na koupaliště. Ujíždíme z rozpáleného města na naši chalupu v Borohrádku. Od dětství jsem zde uprostřed lesů každoročně trávil prázdniny a houbařské dovolené.

Byly tomu právě tři roky, kdy jsem poprvé podvázal řetízek kukuřice pod háček u nás na Labi a vytáhl svého osudového lysce padesát jedna centimetrů. Od té doby se můj veškerý volný čas, jakmile to jen trochu šlo, odvíjel kolem kaprařiny. Najednou mám v sobě smíšené pocity a vlastně nevím, jestli se sem ještě vůbec těším. Vždyť se čtrnáct dní nedostanu na ryby. Od jara jsem snad každý víkend strávil u vody a zde na chalupě nebyl v létě minimálně dva roky. Začínám na sobě pozorovat jakýsi syndrom závislosti. Už ve středu se nemohu dočkat víkendu, sleduji počasí kvůli směru větru, každého známého, který pracuje v zemědělství, otravuji,zda by nesehnal pytel kukuřice, hrachu či řepky. V práci vyhledávám stejně postižené kolegy a líčením zážitků začínáme každý pracovní týden. Stojany, vidličky, šroubení na pípáky a plastové bojky vyrábím jak na běžícím pásu. „Koukej na tu krásnou vodu, škoda, že je to chovňák,“ nadšeně ukazuji z auta, když míjíme rybník u Velin... A už je to tu zase, jak říkám závislost...

Jakmile vystoupíme u chalupy, pařák dosahuje denního vrcholu a napadá nás jen jediná myšlenka. Jít se někam vykoupat a smočit chudáka psa. „Nepojedeme se mrknou na ten novej písáček, co začali nedávno kopat? Už jme tam dlouho nebyli,“ navrhuje žena. Přijíždíme na kolech po silnici a už z dálky něco nehraje. Až sem k nám doléhá vřískot koupajících se lidí a u krajnic stojí snad padesát aut. Sesedám z kola a zůstávám příjemně opařený. Za tři roky, kdy jsem zde byl naposled, se pískovna asi desetkrát zvětšila. Otevřel se mně pohled na dobře pětihektarovou vodu plnou koupajících se lidí. Červík kaprařiny začal hlodat a okamžitě se mně vybavilo, jak jsem před lety viděl místní děcka vytáhnout kapříka na splávek pod břehem. Beru psa stranou od lidí, aby někoho nevyděsil, a házím mu klacek do vody. Jakmile skočí placáka, v naplaveném škraloupu listí a zbytků řas se udělá solidní vlna. „Tady by mohly být nějaké ryby,“ mluvím si jak blázen sám pro sebe. V tu ránu zapomínám na nějaké vedro a také na to, že jsme se vlastně jeli koupat. Žena už je dávno z vody, sluní se na břehu a já se jako šelma potichu brodím po kolena zatopeným rákosem. Hledám si co nejlepší úhel pohledu pod hladinu, ale jsem příliš nízko. Obcházím celou zátoku nejstarší části písáku, ale nic už nespatřím. „Co jsi tam prosím tě hledal v tom zeleném marastu? Všude čistá voda a ty vlezeš do toho největšího brčálu,“ pobaveně vyzvídá. „Vypadá, že by tady mohli být nějací kapříci,“ šibalsky mrknu a konečně skáču do vody.

Kde nejlépe sehnat zaručené zvěsti než v místní hospodě, kam jsme se při zpáteční cestě vypravili na nanuky. Hospodský byl zapálený „sumcař“ jezdící po celé republice, a tak jsem se dozvěděl fundované informace. Pozemek je obce a soukromá firma má od devadesátého třetího desetiletou smlouvu na vytěžení písku. „Je to taková voda nikoho, rybáři tam nesmí nasazovat dokud probíhá těžba, a proto se o to nikdo nestará. Správně by se tam nesmělo ani koupat, ale sami jste to asi viděli. Je to těžební prostor, ale o víkendech se nehrabe a každý na to zvysoka kašle. Klidně tam běž chytat, ono tam stejně nic není. Občas tam chodí místní kluci a jinak asi nikdo.Možná se tam něco dostalo při velké vodě v devadesátém sedmém, jak to vzalo silnici. To tam šla voda z náhonu na mlýn. Loni na jaře jsem tam sledoval tření karasů, tak jsem tam šoupnul jednoho většího sumíka. Ale pšššt..., aby ho někdo, chlapáka, nebaknul.“ Po zdrcujícím proudu informací při točení piva bylo rozhodnuto. Najednou to ve mně bylo a nemohl jsem si pomoct. Příjemné mravenčení kdesi uvnitř mé dobrodružné povahy se ozývalo a lehce mi zvedalo adrenalin. Věděl jsem, že dnes jen tak v klidu neusnu a v devět večer říkám ženě: „Jen si na otočku odskočím do Pardubic, za dvě hodiny jsem zpátky.“ Ani nebyla moc překvapená, už mě dobře zná. Miluji takové spontánní a neplánované akce, zavánějící něčím nepoznaným. Naházet doma rybářské věci do auta bylo dílem okamžiku. Nevozil jsem tenkrát tolik věcí jako dneska, kdy mám problém zavřít každé dveře. Ještě doma jsem naplnil dva dvacetilitrové kýble kukuřicí, zalil vodou, přibalil pět kilo voňavého mraženého boilí smetana-kapří sen a mazal zpátky.

Bylo těsně před rozedněním, když jsem vyplouval ve člunu a pomocí olovnice začínal mapovat dno pískovny. Klepal jsem se zimou, ale ruce pomalu pádlující teplou vodou příjemně hřály. Nechtěl jsem, aby mě kdokoli viděl, a proto byla ranní srpnová mlha vítaným spojencem. Dno bylo velice rozmanité s rýhami na dně, které dosahovaly i jedenáctimetrové hloubky. Těžba byla prováděna za pomoci lžíce tahanou po dně lanovkou přes kladku, ukotvenou na protějším břehu. Ta se po čase přemístila o kus dále, když se lžíce prohrabala až na podloží z opuky. Po dvou hodinách jsem měl jasno a sklopnou bojku umístil na místo asi osmdesát metrů od břehu do nejstarší části. Bylo stranou od hlavní koupací pláže a pokud tady nějaké ryby jsou, mají zde klidovou zónu. Trubku jsem nechal koukat sotva pět centimetrů a dolů do tří metrové hloubky umístil těžké závaží. Případný zvědavý plavec ji z vody nemohl zvednout a přemístit jinam. První krmení proběhlo při odpoledním koupání. Jezdit před množstvím slunících se lidí ve člunu mně přišlo příliš nápadné. Nafoukl jsem na pumpě starou duši z Avie a předstíraje pohodové ježdění po vodě nenápadně vnitřním otvorem jsem pouštěl kapří dobroty. Druhá fáze probíhala už ze člunu v jedenáct večer při úplné tmě. Měl jsem v plánu dva dny předkrmovat a třetí den na noc vyrazit.

Sedím schovaný v rákosí na břehu a pozoruji poslední koupající se pár v západu slunce. „Tak už jeďte, za chvíli vás tady sežerou komáři,“ netrpělivě povídám sám sobě. Dofukuji mezitím člun, který jsem si včera po nočním krmení schoval v hustém rákosí. Na kole bych ho s ostatními věcmi nepobral a auto stojící celou noc u silnice by bylo příliš podezřelé. Utajení místa je na rybách prvním krokem k případnému úspěchu. První netopýři začínají lovit těsně nad hladinou a náhle se u trubky udělá na vodě veliké kolo.Pohledem hypnotizuji okolí bojky a přesvědčuji sám sebe, že se mi to nezdálo. Ani jsem nevnímal, že „koupáči“ mezitím sedli na kola a odjeli. Konečně neslyšně vyplouvám a pokládám dvojnávazec s koulemi. Jakmile otočím člun ke břehu, musím se držet, abych nezařval. Náš německý ovčák Art se rozhodl zkontrolovat vyvážku a mám ho třicet metrů za sebou. Zapomněl jsem na povel zůstaň, ale vlasec od prutů naštěstí nenabral.

Je tma jako v pytli. Z vedra se potím, ale nemůžu se svléknout. Komáří eskadra by se okamžitě vrhla na odkryté části mého těla. Ještě že jsem to tušil a jel v holinkách. Kotníky bych měl jak při fotbale po faulu na červenou. Doufám, že brzy padne noční rosa, která je zažene a zklidní. Je to zvláštní pocit. Sedím u vody a nevím, jestli tady vůbec nějací kapři jsou. Začínají se vkrádat myšlenky, co tady vlastně dělám a jestli jsem se dočista nezbláznil. Nikde nikdo, jen já, pes a dva pruty... Padá na mě uklidňující únava a cítím, že jsem někde uvnitř „spokojenej a šťastnej." Šmátrám po tmě rukama v rákosí a snažím se najít ukrytý spacák. Pííííí... Červená dioda svítí od vody do tmy. Letím k prutům a cítím,jak spánky vzrušením pulzují. Těžký policajt vyšponovaný až pod teleskop leží ve vodě. Lehce dovíjím, ale znovu ho vytahuji na původní místo. „To byl jen netopýr a trochu se zklidni nebo ti praskne žilka,“ mluvím na sebe. Konečně padá noční chlad a komáři se někam odklidili. Zapínám se do spacáku a sleduji noční oblohu. Pííííí... a ticho. Zase padák od netopýra. V ponožkách dotahuji policajta. Jedna otáčka, druhá, třetí, čtvrtá... „Sakra to je padák.“ Došponuji a sekám. Prut se prohne a cítím ten báječný pocit, že na druhém konci je ryba. Okamžitě se otáčí proti mně a nestíhám domotávat, abych s ní neztratil kontakt. Přijíždí až pod můj břeh, kde je osmimetrová hloubka a začíná desetiminutová přetahovaná. Podle výpadů je to jistý kapr, ale nějak se mu nechce ode dna . Modlím se, aby se nevypnul a potvrdil moje tušení, že tady nějaký bude. Konečně podebírám ze tmy unaveného protivníka, pokládám ho na otočený člun a rozsvěcím čelovku. Pěkně stavěný šupík šedesát osm čísel. Paráda. Mám obrovskou radost. „Snad tu nejsi sám, pošli kámoše,“ domlouvám se s ním, když ho pouštím. Téměř současně se rozječí druhý hlásič, asi to ihned vyřídil. V tom zápalu jsem stále v ponožkách, tak si je rychle stahuji a sekám. Jako přes kopírák začínám zdolávat druhého kapra. Připlave až pod nohy a nastává další parádní souboj. Šedesátigramový teleskop od Sony je prohnutý jak luk a ryba z hloubky nechce vůbec nahoru. Zdolávat poprvé v životě kapra chyceného z takovéhle hloubky je opravdu zážitek. Silný plynulý tah po dně a třicetimetrové výpady do obou stran. Po patnácti minutách měřím druhého kapra. Lysec sedmdesát dva centimetrů. Je třicet minut po půlnoci a vzrušením nemohu strčit zarážku do přívěsu pod háčkem, jak se mi klepou ruce. Vždyť mám oba pruty venku z vody...

V životě jsou okamžiky, na které nejde zapomenout, a tato noc k nim prostě patří. Do svítání zdolávám šestého kapra a jsem děním doslova vtažen. Zvláštní vůně vody, blízkého lesa, tajemna, jestli zde vůbec mohu chytat, a objevení něčeho nepoznaného posunuly hranici závislosti ještě hlouběji. Ranní sluneční paprsky se rychle prodírají mlhou a v teple mokrého spacáku začínám usínat. Celou noc jsem nezavřel oči, to zas budu přes den v tom vedru vypadat. Probouzí mne nepříjemný zvuk, vrzající kladky. Těžaři začínají bagrovat a přijíždějí první náklaďáky pro písek. Ještě hodinu sleduji z rákosí cvrkot v pískovně a poznávám, proč se tak náhle za tři roky zvětšila. Už tři hodiny, co se rozjasnilo, jsem bez záběru. Nenápadně schovávám vyfouklý člun se spacákem do rákosí, balím a jedu se dospat. Celý den jsem jako na trní a pobyt na chalupě dostává nový rozměr. Po dvou letech, kdy jsem náhodou objevil svůj rybářský ráj z kaprařsky panenským rybníkem na Vysočině, jsem měl najednou dva. Po obědě se jdeme opět vykoupat s duší od Avie. I když není víkend a v zadní části se těží, je ve vodě pod silnicí několik koupajících se lidí. Voda je bagrováním do běla rozkalena, ale nikomu to zřejmě nevadí. Nenápadně dokrmuji a celé odpoledne trávíme u vody. Ať už je podvečer...

Sedíme se ženou v teplém šeru a nepříjemní komáři začínají dorážet. „První záběr je tvůj, a ne že hnedka lapneš osmdesátku, musel bych ti odevzdat tričko,“ popichuji ženu. Tričko je můj rybářský talisman, který jsem od ní kdysi dostal a často se o něj u vody v dobrém hecujeme. Při nadšeném líčení zážitků z předešlé noci jsem ji naladil a vyrazila do půlnoci se mnou. Jakmile padne tma, komáři jsou snad ještě agresivnější než včera. Po dvou hodinách mlácení kolem sebe, kdy ani Repelent už nepomáhá, nevydržela a v jedenáct odjíždí. Mohla být ode mne sotva sto metrů, když ticho protnul ostrý zvuk hlásiče. Píííííí... Přichází plynulá jízda. Jako když režisér zavelí: kamera, klapka jedeme - kapří noc podruhé. Až do rozednění každou hodinu přichází záběr. Kdyby to jen šlo zastavit čas a nechat pouze noc! Tušil jsem, že jakmile se nad lesem vyhoupne slunce, bude po záběrech. Všechny ryby byly velikostně naskládané od šedesáti do sedmdesáti dvou centimetrů. Měl jsem v té době několik ryb přes osmdesát čísel z Vysočiny, ale bojovnost zdejších kaprů doslova brala dech. Zřejmě to způsobovala hloubka , z jaké jsem ještě kapry nezdolával, a násobil jejich pravděpodobný původ z řeky při velké povodni. Mnoho lidí si zřejmě řekne: „Ten nadělá z nějaký sedmdesátek,“ ale v tom je to kouzlo kaprařiny. I dnes po letech dovedu mít radost z takovýchto ryb a neohrnuji nad nimi nos. Každá voda má svoje kouzlo a je jen na nás, jak ho dovedeme vnímat. Občas se smutně a s nadhledem dívám na kolegy, pro které kdejaká „patnáctka“ z placeného kaprodromu už nic neznamená. Objevit takovouhle vodu kousek od chalupy bylo jako z kaprařova snu. Dovolená najednou utíkala mnohem rychleji a nemohl jsem ji trávit pouze v noci na rybách a přes den dospávat. Udělal jsem dvoudenní pauzu, ale každou noc po setmění jezdil dokrmovat. Pokaždé jsem nejprve obešel se psem písák, abych se přesvědčil, že zde nikdo není, a až potom jsem vyplul krmit.

Čtvrtou noc skáču po tmě do člunu, ale netrefil jsem prostředek a nabral přes okraj trochu vody. Byla další teplá noc, tak to beru jako příjemné osvěžení. Zakrmil jsem, hodil nafouknutý člun na zahrádku a cítil, jak se na mě mokré trenky s tričkem nepříjemně lepí. Svlékám se donaha, vždyť za pár minut budu v chalupě. Vůbec mi nedošlo přetáhnout gumovým pavoukem člun na střeše a vyjíždím na silnici. Ujedu několik stovek metrů až tam, kde náhon podtéká silnici a začínají první lampy pouličního osvětlení. V tom se mi v hlavě rozsvítilo. „Blbe, vždyť jsi ho neuvázal,“ nadávám sám sobě. Rukou z otevřeného okénka šmátrám za jízdy po střeše, ale člun tam samozřejmě není. Dojíždím až na náměstí, kde se dá otočit, a rychle valím zpátky. „Aby ho tak někdo nepřejel,“ mumlám si pro sebe. Je po půlnoci a na silnici žádný provoz, snad to bude v pohodě. Přijíždím zpět k náhonu a už ho vidím. Za ním stojí rozsvícené auto a nějaký chlápek z něho vylézá. Druhý sedí za volantem a z okénka kouří. Zastavuji u krajnice a ihned spustím. „Pánové omlouvám se za zdržení, ale zapomněl jsem si ho přivázat,“ hlasitě křičím z okénka. „Jak přivázat? To je náš člun, teď nám vypadnul z auta,“ slyším jasný romský dialekt. Jsem poměrně klidné povahy, ale když mě někdo lží vytočí, bouchnou mi saze. Vylétl jsem z auta k němu a rozčileně křičím. „Co to tady plácáš? Můj člun ti vypadl za jízdy z vašeho auta? Asi se protáhl nafouklej okýnkem. Nebo kdes ho jinde měl, když nemáte zahrádku.“ Vidím, jak se divně zarazil a ten druhý pokuřující na něj křičí: „Ty vole sedej a padáme, to je nějakej úchyl.“ Bez dalších řečí naskočil do auta a červený žigulík byl pryč. Teprve teď mně v rozčilení došlo, že jsem úplně „nahej.“ Musel to pro ně být v jednu ráno nezapomenutelný pohled. Ze zadního okénka kouká vlčák a z auta na silnici vyběhne nahatý chlap. Chvíli jsem se vzpamatovával, přivázal člun a na náměstí dostal záchvat smíchu. Další neuvěřitelná příhoda začínajícího kapraře, kterou by snad nenapsal ani scénárista v známé ruské rybářské komedii.

Můj kamarád Mazy ( to y je tam správně, jak on říká: Mazy – s krátkým tvrdým. Anebo podle vyjmenovaných slov, která známe všichni: brzy, Mazy, nazývat se a Ruzyně), jehož jsem před několika lety nakazil rybařinou, mě při líčení rybářských zážitků poslední dobou často v dobrém popichoval: „To si pořád jezdíš na nějaký chovňák na Vysočinu, kam mě s sebou nevezmeš, a to se ti pak na mně machruje, co jsi zase nachytal.“ Narážel na to, jak jsme spolu často na rybách posunovali hranici svých největších kaprů a dlouho nemohli přelézt hranici padesáti centimetrů. „Někdy zase vyrazíme spolu a budeš potom muset sundat to tričko největší vydra,“ hned si do mě rýpe.

Co jsem propadl kapří horečce, tak si stále více uvědomuji, jak se měním. Vždy jsem se těšil na různé rybářské závody, kde byla spousta známých. Rád jsem si s nimi pokecal a občas jsme se solidně „zpříjemnili.“ Občas jsme k vodě jezdili z velkou partou, ve níž není nouze o kdejaké vtípky, hecování a alkohol. Bylo mi čím dál více jasné, že takhle se větší ostražité ryby prostě nedají nachytat, a přestávalo mně to chybět. Stával jsem se součástí přírody, snažil se být co nejméně nápadný a splynout z okolím. Z bandou přiopitých lidí, stany, ohněm a několika auty na břehu, jak to často vídávám u nás na Labi, se vám většina ryb obloukem vyhne. Pátý den dovolené volám Mazymu, ať zabalí věci a přijede k nám na chalupu. Trochu jsem ho musel přesvědčovat, tušil nějakou kulišárnu a nechápal, kde u nás chceme chytat kapry. „To půjdeme na houby s prutama? Na to ti neskočím.“ Je to ale moje krevní skupina, a tak už ten den navečer jsme rychle vyházeli věci do příkopu u silnice tak, aby nás nikdo neviděl. Vrátit auto na chalupu a přijet na kole zpátky se psem bylo dílem okamžiku. „To je parádní voda,“ myslíš že tady budou nějaké ryby?“ ptá se Mazy. „Počkej na jedenáctou a uvidíš, začne představení,“ odpovídám se vší vážností. Vyvážet čtyři pruty zabere trochu času a rozruchu na krmném místě. Poslední montáž pokládám téměř za tmy a jsem sám zvědav, jak na to kapříci zareagují. Sedíme na břehu a začínám líčit zážitky předešlých dní. Strávili jsme spolu spoustu probdělých nocí lovem úhořů a kapříků na rousnice, ale na boilí máme políčeno společně poprvé. Stále trochu nevěřícně poslouchá a najednou je deset minut z jedenácté fuč. „Tak máš tu svoji jedenáctou pryč a nějak se jim nechce,“ se smíchem dodává. „To jsem ti na to zase skočil, ale je tady krásně, až na ty bestie komáry.“ Právě začínala úplňková noc a obrovský zářící koláč vykoukl nad lesem. Z ničeho nic se mu rozjíždí pravý prut. Skáče po něm a seká. „Vidíš že jsem nekecal první je tam,“ šeptám do tmy. Mazy je ve výbavě přede mnou a v zimě si pořídil svoje první třílibrové děličky. Sleduji v měsíčním světle, jak se tenký prut prohýbá až k držadlu a perfektně tlumí výpady ryby. Vychutnává si souboj v hloubce pod břehem a za pět minut měříme jeho zatím největšího kapra. „Šedesát šest centimetrů, takového kapra jsme spolu ještě nechytili, to byla paráda,“ šeptá do tmy. Opatrně ho pouštíme a já se vydávám zavést jeho návazec. Mazy totiž váží tak o třicet kilo víc než já, a tak si nejsem jistý, jestli by ho můj první lehký člun bezpečně unesl. Po tmě by ani bojku, do které tady záměrně nedávám chemickou tyčinku, nenašel. Orientuji se při plavbě podle obrysu vrcholku stromů v lese přede mnou. Jsem nad krmným místem, když z noci slyším tlumený hlas. „Zamotal se ti tvůj vlasec do člunu a táhneš ho za sebou, pořád ti to tady řve. Vypnul jsem ti pípák.“ Křičím zpátky do tmy: „Vždyť stojím, jak se můžu táhnout? Sekej! Je tam další.“ Zrychleně dokrmuji několika hrstmi a obloukem valím zpět. „To je nějaká větší ryba, vůbec ji nemohu zvednout ze dna. Pojď si to vzít, nebo ti ji ještě urvu,“ vyčítavě dodává. „Jen tahej, abys věřil, že tady nejsou jenom houby v lese,“ hned mu to vracím za připomínky do telefonu.

„Co s tím mám dělat, vůbec nechce nahoru,“ slyším po deseti minutách stálého tahu po dně. „Nic jen si to vychutnávej,“ vzrušeně dodávám. Byl to kouzelný okamžik. Hladinu osvěcoval úplňkový měsíc a bylo vidět na vlasec řezající vodu. Noční ticho rušilo jen cvrčení cívky navijáku a ze dna se občas vyvalil vír. Vůbec mi v té chvíli nevadilo, že ho Mazy tahá na můj prut, a oba jsme se modlili, aby se nevyřízl. Po dvaceti minutách byl konečně náš. Opatrně jsem ho položil na dno otočeného člunu. Šupík sedmdesát osm čísel a rovných devět kilo. Bylo mně jasné, že tahle voda dnes vtáhla druhého rybáře. Do rozbřesku se na nás přišli podívat ještě dva. Já jsem si poprvé osahal děličku v akci a věděl, že do konce roku už budu muset být jenom hodný - kvůli Ježíškovi.

Na desátou dopolední byl dohodnutý ženský odvoz věcí. Vymysleli jsme taktiku nenápadného nakládání věcí do vozu. Auto zastaví u krajnice, kde předem schováme zabalené věci.Otevřeme zadní víko motoru předstírajíce poruchu, čímž snížíme riziko případného spatření rybářského vybavení z případných kolemjedoucích aut. Museli jsme se tomu smát. Jako tajná akce na přepadení banky.

O půl osmé přichází první záběr za světla. Roztáčí se cívka mého navijáku. Ryba si to namířila přímo směr vlečné lano bagru, které od nás bylo nějakých dvě stě padesát metrů. Silný vytrvalý tah a vlasec nekompromisně jede do středu pískovny. Dotahuji brzdu, ale ryba bohužel padá z háčku. Škoda. První, který jel na otevřenou vodu a ne do hloubky pod námi. Nechci už vyvážet takhle za denního světla a zkouším nahodit ze břehu. Na teleskop je osmdesát metrů s devadesátigramovým olovem a boilí dvojnávazcem hodně daleko. Opírám se při náhozu do prutu... Prásk! Jako když rupne větev a polovina prutu končí ve vodě. Moje objevitelská dovolená byla rázem ukončena. Zbývají ještě dva dny, ale domů už pro druhý náhradní prut nepojedu. Ale myslím, že za týden bychom mohli vyrazit na chalupu. Nějak jsme to tady poslední roky flákali.

Hodně štěstí a pohody nejen u vody přeje Vydra team