Jarní Merenye

25.5.2011, autor: Ondřej Plíšek

Po loňské letní úspěšné výpravě na jezero Merenye jsem si chtěl i letos zopakovat nezapomenutelné zážitky z tohoto revíru. Termín jsem si zarezervoval již během loňského podzimu a to na konec dubna. V průběhu zimy se na internetu objevil rezervační kalendář na jednotlivá místa a má rezervace v něm chyběla. Spojil jsem se s majitelem. Ten mi s politováním oznámil, že muselo dojít ke komunikační chybě a mé místo rezervoval někomu jinému. Nabídl mi jediný volný termín v posledním březnovém týdnu na fleku číslo 5. Vzal jsem to.

Konečně přišlo jaro a s ním má výprava. Byla sobotní mrazivá půlnoc a já konečně vyrazil vstříc novému dobrodružství. Cesta proběhla v naprostém klidu. Jediné, co mě trošku trápilo, bylo počasí. Sto kilometrů před cílem začalo chumelit společně s deštěm. O půl osmé v neděli ráno jsem dorazil na místo. V místním kiosku čekal Joži, který mi oznámil, že na místo 5 autem nedojedu. Možnost jak se k místu dostat byla vytahat všechny věci z auta, naložit na valník za traktor a vyrazit vstříc pořádnému cross country po poli. Vzhledem k tomu, jaké panovalo počasí a mé únavě po cestě jsem tuto variantu odmítnul. Byla mi nabídnuta 2 volná chytací místa, na která jsem se mohl bez problémů autem dostat. První označené jako 3/3 hned přímo u hráze v rohu na protějším břehu. To druhé bylo číslo jedna zhruba 300 m od hráze. Toto místo nabízelo daleko větší prostor a možnosti manipulace na vodě, tak nebylo potřeba dál nic řešit. Rozhodnutí padlo a já mohl pomalu začít s vybalováním věcí. Foukal velmi silný vítr a obzvlášť stavění bivaku bylo opravdu zajímavé. Čekal jsem až si vítr trošku sedne, abych mohl vyrazit na vodu prozkoumat dno a rozmístit boje. Mezitím jsem si připravoval pva punčochy, které jsem plnil rozdrceným boilies a peletkami. Kolem čtvrté hodiny odpoledne se vítr trochu uklidnil a já mohl vyrazit na vodu. Ta měla pouhých 5 stupňů, což mi radost opravdu neudělalo.

Hledat na Merenye nějaké lavice nebo něco podobného nemá vůbec žádný smysl. Hloubka je tam stejná. Od hráze až po místo 5 kolem dvou metrů a pak se to pozvolna zvedá směrem k přítoku. Co se týče dna, všude je samé bahno a místy i hodně vázek. Hlavně u místa číslo 2. První bojku jsem umístil cca 140m od břehu. Druhou kolem 180m a 70 metrů od sebe. Vytvořil jsem široký pás, ve kterém jsem lehce zakrmil partiklem spolu s nakrájeným boilies a malými pelatkami. Do tohoto pásu jsem začínal pomalu vyvážet první 2 pruty. Jako nástrahu jsem použil boilies spolu s obalovacími těsty pro jejich silné a atraktivní aroma, a to brusinka pepř a cesia javor. Zejména atraktivita boilies v tomto období hraje opravdu velkou roli a nevyplácí se to podceňovat. Ryby nejsou pořád ještě rozjeté a přijímají opravdu minimální množství potravy. Jsou i dost vybíravé a dostat je k záběru nemusí být vůbec nic jednoduchého. Z tohoto důvodu jsem si bral boilies více druhů o různých velikostí. Vrátil jsem se na břeh a šel došponovat vlasce. Zavěsil jsem svingry a šel pro další prut. V tu chvíli přišel první záběr a v zápětí další na druhý prut. Nemohl jsem tomu uvěřit. Montáže tam leželi sotva patnáct minut a záběry přišly takhle brzo. To i přesto, že jsem na toto období docela dost zakrmil. Byli to malí kapříci kolem 35 cm. To mě docela překvapilo, protože s touto velikostí jsem se tady minulý rok vůbec nesetkal. I přesto jsem z nich měl velkou radost po velkém zimním půstu bez ryb. Znovu jsem vyvezl pruty a čekal, co se bude dít. Záběry přišly opět velmi brzo. Byla to ta samá sorta ryb. To mě už opravdu trošku znervózňovalo. Sednul jsem si do člunu a vyrazil jsem na výzvědu ke dvou klukům z Moravy. Chytali na místě 4 vzdáleném tak 400 metrů ode mě. Měli stejný problém jako já. Přijeli o den dříve a taky zatím tahali jen velmi malé ryby. Vyměnili jsme si pár informací, dali si panáka kalvádosu na zahřátí a já vyrazil zpátky na své místo. Vyvezl jsem pruty a šel si pomalu lehnout. Začal se projevovat spánkový deficit z cesty. Doufal jsem, že by v noci záběry od menších ryb mohly ustat a že by mohla přijít větší ryba. Opak byl ale pravdou. Záběry sice opadly, ale velikost kaprů byla stejná. Nadcházející den byl ve stejném duchu jako neděle. Sice hodně záběrů i ryb, ale vše bohužel jako ze sádek. V úterý mi to už nedalo a začal jsem pruty vyvážet do různých míst naslepo. V domnění, že to malí kapři hned nenajdou, ale marně. Ani zvětšování průměru boilies a jejich dipování ve všech možných dipech nepomáhalo. Byli jako piraňa. Motali se tam kolem toho tak dlouho, až se stejně píchli.

V úterý se klukům na čtyřce podařilo vytáhnout konečně 15 kg kapra, který nám dodal zase trochu optimismu do krve. Začalo se i radikálně oteplovat a s tím i teplota vody. Nahoře na přítoku to začalo být pro ryby hodně přitažlivé, nicméně na hloubce, kde jsem chytal, se voda oteplila jen o jeden stupeň a já byl rázem v nevýhodě.

První větší vzrušení přišlo ve středu v noci, kdy mě vzbudil záběr. Zasekl jsem. Prut se ohnul jako luk a moje daiwa se rozbzučela. Konečně. Na nic jsem nečekal, skočil jsem do člunu a hurá za rybou. Když jsem jí dostal poprvé na hladinu, bylo mi jasné, že není něco v pořádku. Po dlouhém boji zdolávám velkého tolstolobika vážícího přec 20 kg, chyceného za zadní ploutev. Asi si dokážete všichni představit, co to bylo za rachot. Jakým způsobem se tam namotal mi je do dneška záhadou. Byl jsem tak trochu zklamaný. Čekal jsem pěkného kapra a místo toho na mě na druhém konci čekala taková obluda. Následující dva dny byly jako přes kopírák. Přes den vysoké teploty. Sem tam nějaký ten záběr od malého kapra a to bylo vše.

Den před odjezdem jsem se dozvěděl, že se má hodně ochladit. Jelikož se mi nepodařila chytit jediná ryba nad 5 kilo, rozhodl jsem se zůstat o dva dny déle. Kdyby to takhle mělo skončit, bral bych to jako osobní prohru. Věřil jsem tomu, že se ryby stáhnou do hloubky a že se něco podaří. Během pátečního večera najela spousta lidí. Na vodě snad nebylo volné místo kde by někdo nechytal. Noční pohled na hladinu vypadal jako přistávací rampa pro letadla. Nebyl to vůbec příjemný pohled na to, že sezona teprve začala. V jednu chvíli jsem si tam i připadal jako na nějaké technopárty. Ze všech stran se na mě valily zvuky signalizátorů od jejich věčných ladičů. Rázem bylo po tom úžasném klidu, který tam během těch 4 dnů panoval. Měl jsem fakt chuť se sebrat a odjet domů. Věřím tomu, že kdybych měl nachytáno, tak už jsem byl pryč. V tu dobu to opravdu ztrácelo smysl. Naděje na nějaký lepší úlovek byla asi taková jako vyhrát sportku. Zalezl jsem znechucený do bivaku, abych se nemusel dívat na tu svatozář, která se vznášela nad hladinou. V noci žádný záběr nepřišel, což se dalo čekat. Během rána mě pesimistická nálada po pátečním večeru pozvolna opouštěla. Nechtěl jsem si nechat zkazit náladu na poslední dva dny lovu. Pruty jsem opět začal vyvážet ke svým bojím, kde jsem dva dny vůbec nechytal. Vůbec jsem nezakrmoval. Používal jsem pouze pva punčochu. Do ní jsem přidával pár kuliček boilies a pelety. Pomalu začaly přicházet záběry. Převážně na boilies ryba-banán. A k mé radosti se už nejednalo jen o malé kapry. Občas se mezi nimi objevovali jedinci okolo 7 kil, což mi dodávalo motivaci a víru, že jsem se dal tím správným směrem. Byla sobota odpoledne a opět přišel záběr. Přisekávám a odehrává se stejný příběh. Prut ohnutý jako luk a cívka od daiwi se rozjela jako o závod. Stál jsem na břehu a jen pozoroval, jak Maďaři nevěřícně koukají co se to děje. Skočil jsem do lodi a vyrazil za rybou, která si se mnou dělala co si chtěla. Nemohl jsem ji dostat ode dna. Byl to neskutečný adrenalin. Čekal jsem opravdu velkého kapra. Neuvěřitelným zklamáním se pro mě stal fakt, když se ryba ukázala na hladině. Nebyl to kapr ani tolstolobik, ale sumec, kterému zřejmě zachutnalo boilies. Vrátil jsem se na břeh, kde jsem ho změřil a pustil jsem ho zpátky. Měl 130 cm. Ani jsem ho nevážil. Byl jsem zklamaný, že se nejednalo o kapra. Ale souboj to byl krásný to popřít určitě nemohu. V neděli brzo ráno všichni rybáři začali pomalu balit a odjíždět.

Z vody zmizely všechny bojky a byl tam naprostý klid. Dopoledne se mi povedlo vytáhnout krásného amura. Měřil 90 cm a zabral opět na boilies ryby banán. Tušil jsem, že dneska už to prostě přijít musí. Byly tři hodiny odpoledne a přišly mi dva záběry najednou. V poklidu jsem si vytahoval prvního kapra, o kterém mi bylo hned jasné, že se bude jednat o školáka. V klidu jsem ho vypnul, pustil a teprve pak jsem se začal věnovat druhému prutu. Záběry byly do padáku, tak jsem lehce přimotal a s citem dosekl. Prut se mohutně ohnul a nic se nedělo. Vypadalo to na vázku, s kterou se mi po chvilce podařilo hnout. Vůbec mi nepřipadalo, že bych měl mít na prutu nějakou rybu. Nechtěl jsem riskovat a tak jsem vyjel na vodu. Čím jsem byl blíž, tím mi bylo jasnější, že se jedná určitě o rybu. V tu chvíli jsem měl pochybnosti o tom, co by to mohlo do třetice být. Ale podle chování ryby dole pod lodí jsem opravdu doufal, že to bude kapr. Celý napnutý jsem čekal, až se konečně ryba objeví na hladině, abych věděl na čem jsem. Přišlo mi to jako věčnost, když se u hladiny poprvé objevil krásně stavěný šupináč. V tu chvíli mě polilo hrozné horko, hlavně ať mi nespadne. Po deseti minutách jsem ho mohl konečně podebrat a pořádně si oddechnout, že jsem ho neztratil. To bych se šel asi rovnou zastřelit. Místo toho jsem si užíval nepopsatelné pocity, které se ve mně hromadily. Navážil jsem mu krásných 16 kilo při 85cm. Naprostá nádhera. Udělal jsem pár fotek a s pokorou jsem ho pustil zpátky. Tato ryba byla doslova vydřena. Byly to naveslované kilometry a nespočetné množství vymýšlení nových a nových věcí abych se na tuto rybu dostal a o to větší radost jsem z ní měl. A to až v osmém dni výpravy.

Opět přišel na boilies ryba banán, které se tady ukázalo v tom nejlepším světle.

Z toho plyne opravdu to, že trpělivost a důvěra k tomu, co děláme, je v rybařině moc důležitá. Do konce výpravy mi zbývalo už jen pár hodin, které jsem věnoval hlavně odpočinku před cestou domů. Opět musím konstatovat, že mě tato voda nezklamala a budu jen doufat, že se sem zase někdy podívám. Všem slušným rybářům přeji hodně štěstí a krásné úlovky do nové sezony.

Za Carp Servis Ondřej Plíšek