Pohádka

16.11.2009, autor: Tomáš Hanč

Ve vedru velkém tak, že by se dalo krájet, a možná v ještě větším, je rybníček Brčálník. Ve dne je docela obyčejný, ale sotva ho pokryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci...

To snad není možné, až se podruhé narodím, chci být meteorologem,“ nahlas nadávám u sobotní předpovědi počasí na příští týden, „ještě včera slibovali, že má od úterka přecházet studená fronta, ale dneska už po ní nehlásí ani památky.“ Sedmadvacet stupňů až do pátku a úplné bezvětří. Moje nálada je rázem pod „psa“ a jen zahlédnu ženu, jak mizí na zahradu. Nesnáší, když kleji a nadávám. „Pomalu končí září a předpověď jako u prostřed prázdnin. To snad není pravda.“ Vím, že na velkých vodách je počasí a hlavně vítr alfou a omegou úspěchu při pokusech o chycení trofejních kaprů. Zcela apatický sedím hodinu v kuchyni a hlavou se mi honí, jestli máme zítra vůbec odjíždět. „Pojedeme, nemusíme pokaždé jezdit jenom na špatné počasí. Alespoň si to s dětmi hezky užijeme a nemusíme být zalezlí přes den ve stanu,“ lanaří do mě žena. „A nějakého kapříka určitě chytneš, vždyť je konec září.“ Dá se tomuhle vůbec odporovat ? Odcházím pěchovat další věci do auta.

Je neděle, dvě hodiny odpoledne, když vylézáme rozlámaní z auta u nejtajemnější svazové vody, co znám. Když se podívám na hladinu, musím si z toho sednout. Vedro, absolutní zelený brčál, kam se jenom podívám, a hladina se ani nehne. Projíždějící rybáři jenom umocňují moji beznaděj. „Od středy, co přišlo tohle počasí, je to bez záběru, ani to nevybaluj,“ rozesmátě na mě halekají z okénka odjíždějícího auta.

Mám v sobě zvláštní odevzdané pocity. Většinou jsem příjemně nervózní a dělám všechno pro to, mít co nejdříve návazce na správných místech. Tentokrát v klidu nakládám synka do člunu a jedeme zelenou kaší hledat ideální místa. Házíme kuličky kolem bojek, které jsme umístili na 290 metrech od břehu. Ani tady na vodě není sebemenší náznak větru. Musím ho držet za nohy, aby tam nehodil i sebe, jak se mu to líbí. „Chytneme maminku s kapřím miminkem,“ dozvídám se, když jedeme zpět. Dochází mi, že žena měla pravdu. Kdypak bych ho vzal ve špatném počasí na takovouhle plavbu? Navážíme oba pruty k bojkám a jdeme vybalovat stan. Poprvé montuji nový skládací dvojhák vlastní výroby na vytahování uváznutých vlasců a čištění dna. Vázek je na dně poměrně dost, uvidím, jak se v praxi osvědčí. Hliníkové čtyřhranné trubky zabraňují otáčení v ruce a dovolují udržet hroty háku v požadované poloze. Metrové nástavce mi umožňují dosáhnout až šestimetrové hloubky.

Sedíme před bivakem, blíží se osmá hodina večerní a začíná se stmívat. Stále je neskutečné teplo. Až do rána máme na teploměru 18 stupňů. V devět náhle dvakrát zapípá hlásič levého prutu. Okamžitě jsem u něj, ale tím to všechno pro dnešek končí. Na takovouhle vzdálenost v absolutním bezvětří je každé pípnutí hodně podezřelé. Ráno při převážení prutů se o tom přesvědčuji. Jedu k bojce, domotávám vlasec, ale návazec nalézám dvacet metrů od místa, kde jsem ho položil, zamotaný ve větvích na dně. Montáž kompletně vytahuji, ale kapr už je dávno pryč. Na tu obrovskou vzdálenost ryba ujede klidně patnáct i více metrů do strany, aniž hlásič cokoli zaznamená. To byly ty dva večerní pípance. Mám radost, že jsem udělal záběr po třech hodinách v takovémhle oleji, a adrenalin se mi začíná po dvou dnech vracet do žil. Že by to s tím, že nežerou, nebylo tak hrozné? Předsunuji bojku o několik metrů od zatopených větví, abych snížil riziko případného zamotání, a plošně znovu rozkrmuji. Po sedmé ranní přichází razantní jízda na pravý prut. Skáču do člunu a vyjíždím za rybou. Dvě stě metrů od břehu dno vystupuje až na metr osmdesát mělký hrbol plný podvodních vázek. Než přejedu tento zlom, nemá cenu kapra vůbec začít zdolávat. Utržení o větve je téměř stoprocentní. Používám montáž s odpadávacím kamenem a pouze dovíjím až za rizikové místo. Jestliže ryba neprojede nějakou vázkou a necítí odpor vlasce, začínají nádherné souboje. Kapr, s kterým se takto dostanu do náhlého kontaktu, dělá parádní výpady a rozhodně nedá svou kůži lacino. Po krátké přetahované podebírám vysokého šupíka sedmdesát pět centimetrů. Pouštím ho ihned po změření ve člunu a na břehu dostávám od ženy kázání, že jsem ho nepřivezl ukázat dětem. Trošku mě to mrzí, ale snad nebyl poslední.

Dopoledne začíná solidní pařák a do setmění se to ani nehne. Jakmile zapadne slunce, začínám na židličce usínat. Vlezu do spacáku, příposlech u hlavy a spokojeně funím. Píííí… Známý zvuk mě vytrhává ze spánku a letím k prutům. Téměř u stojanu slyším lupnutí a kovové cinknutí. Stojan se zachvěl a poskočil ve tmě dozadu. Zacvakávám baitruner, beru prut do ruky, ale je podivně lehký. „Sakra, kde je vlasec?“ Rozsvěcím čelovku, kterou vždy instinktivně nasazuji při vybíhání, a vidím, jak na mě prázdná kovová cívka odráží prasátka. Vůbec nechápu, kam se podělo zbývajících sto dvacet metrů nové třiatřicítky. V tom chaosu mě napadá jediná věc. Popadnu hliníkový hák na větve, prázdný prut a mažu, co to elektromotor dá, k bojce. Po pěti minutách nacházím červenou záři chemického světélka. Asi na podesáté nabírám vlasec ve vodě hákem. Ryba už se někde zastavila a vlasec stojí. Překusuji ho a konec, který vede za kaprem, provlékám třesoucí se rukou očky prutu. Vážu ho na prázdnou cívku, zaklapávám naviják a jedu po vlasci. Asi po sto metrech dovíjení visím ve vázce. Potápím špičku prutu až po rukojeť, když se náhle vlasec uvolní. Musím otočit člun o devadesát stupňů, kapr totiž o překážku zahnul, a dovíjím přibližně dalších sto metrů. Konečně se z vody vynořuje posledních dvacet metrů pletené šňůry. Lehkým zacukáním prutu kapr vystřeluje z vázky a začíná desetiminutová zdolávačka se šťastným koncem. Krásný šupík osmdesát sedm centimetrů leží na podložce ve člunu a já šťastný jedu zpět. Pomalu mně dochází, co se vlastně stalo.V pípáku zřejmě došla baterka a ryba vymotala kompletní cívku. Mě vzbudil až druhý hlásič, jak kapr lomcoval celým stojanem. To bylo to lupnutí a kovový zvuk posledního namotání vlasce. Neuvěřitelná klika, hlavně že tam s tím někde neplave. Váha ukazuje lehce nad třináct kilo. Děláme první fotky.

Těsně po rozednění přichází další pěkná jízda od šupíka jedenáct kilo. Začínám být příjemně překvapený. Odpoledne se začíná zatahovat a zvedá se vítr proti nám. Co více si přát. Vypadá to, že v pátek avizovaný přechod studené fronty nakonec bude. Meteorologům už opravdu nerozumím… Solidně fučí, což se ihned projevuje na záběrech. Do šesti hodin zdolávám dva menší kapříky kolem sedmdesáti čísel a jeden větší se ve vázce vyřezává. Navečer se ale vítr opět uklidňuje, škoda. Před sedmou večerní skáču do člunu a jedu za dalším kapříkem. Těsně před mělčinou vlasec visí natvrdo ve vázce a nejde ho ani špičkou prutu vymotat. Jakmile zatáhnu, cítím kontakt s rybou v dálce, ale nemohu vlasec zvednout ode dna. Co teď? Dvě stě metrů od břehu povoluji cívku navolno a zapichuji prut rukojetí do měkkého bláta na dně. Rychle jedu pro vytahovací hák a vracím se zpátky. Padesát metrů od místa mě zamrazí. Prut trčící z vody se pomalu naklonil, ale naštěstí zůstal stát. Po chvilce vytahuji hákem vlasec z vázky a kapra po dozdolání navádím do podběráku. Lysce osmdesát tři centimetrů si způsobem zdolání budu dlouho pamatovat….

Týden najednou doslova letí. Nadále panuje ideální dovolenkové počasí, voda má přes devatenáct stupňů. Akorát ten zelený logr není zrovna vhodný ke koupání. Ale vlastně je. S nějakým kapřím fešákem bych tam velice rád vlezl…

Je zajímavé že kapříci kupodivu solidně koušou. Musím neskromně přiznat, že zatím pouze u nás. Je čtvrtek odpoledne a začíná se projevovat blížící se víkend prodloužený o státní svátek. K vodě přijíždí stále více rybářů, což mě vůbec netěší. Doteď jsme neviděli v našem okolí vytáhnout ani násaďáka. Před setměním zdolávám čtrnáctého kapříka a jako všem předešlým mu domlouvám, ať pošle tu kapří maminku, jak říkal synek. Zatím to ani jeden nevyřídil. Děti už spí, když za pět minut deset vylézám z bivaku a chystám se jet stahovat pruty. Je tady příliš moc lidí… Píííp... A vidím jak swinger klesnul do padáku. Domotávám a rutinně jedu za mělčinu. Již tradičně vymotávám vlasec z vázky a došponovávám ho. Jako když mi do něj pod vodou kopne kůň. Výpad mně rve prut z ruky a něco mě táhne se člunem po vodě. Metr po metru se snažím dostat blíže nad rybu, ale ta má zcela jiný názor.

Po deseti minutách se konečně u člunu vyvalí nádherný šupináč. Podebírám ho a opatrně převaluji přes bok člunu na podložku. Na sucho polknu. Je fantastický a popsat moji radost ani nejde. Budím ženu, fotíme a vážíme. Devadesát sedm centimetrů a devatenáct kilo dvacet deka po odečtení podložky. Sakuji ho na ranní foto, musím přeci Matějovi ukázat tu kapří maminku. Naštěstí je nedaleko molo s velkou hloubkou, kde bude mít do rána dostatek kyslíku. Plný emocí nemohu v noci usnout a do rána snad pětkrát kapra kontroluji, jestli je v pořádku. Teprve na denním světle vynikne jeho majestát. Obdivujeme ho, jak je nádherný. Nechybí mu po souboji ve vodě plné vázek jediná šupina. Nechápu, jak může někdo takovouhle rybu zabít. Jdu se s ním koupat a ten brčál je najednou spoustou nádherných zelených lístečků… Dávej na sebe pozor a snad někdy za pár let.

Celý den je vedro a snad nejteplejší den týdne. Do druhé odpolední dostávám čtvrtý záběr a nechápu, co se děje. Dva rybáři chytající asi sto metrů po mé pravici se přišli zeptat, na co to tak jezdí. Od úterý, co přijeli, neměli jediný záběr. Neznám je, tak mlžím, jak mohu. Známým klukům, o kterých vím, že ryby pouštějí, klidně pár kuliček dám a hodíme řeč, na co chytáme, ale takhle bych měl černé svědomí.

Ve tři odpoledne přijíždí známý kolega se svým neodmyslitelným kamarádem, psíkem Jírečkem. Delší dobu jsme se neviděli, tak ho jdu pozdravit a prohodit s ním pár slov. Jeho Jírečka je legrace pozorovat, když má někdo blízko něho záběr. Sedí a sleduje okolí. Jakmile se někomu pohne swinger nebo pípne hlásič, okamžitě letí pod pruty a štěkotem hlásí záběr. „No tenhle víkend si asi moc nezaběháš, ráno odjíždíme,“ dělám si z nich obou legraci. Do setmění se nic neděje, a já si v duchu přehrávám ten nádherný týden, na který jsem ani nechtěl pro teplé počasí jet. Pět kaprů nad deset kilo a devatenáctikilová třešnička na dortu. Jako pohádka. Začíná se stmívat, lámu synkovi modré chemické světélko a sleduji, jak s ním běhá ve tmě. Po předešlé probdělé noci začínám tuhnout. „V deset to stáhnu a jdu spát,“ říkám ženě, když zalézám do bivaku. „Musím se na cestu trochu vyspat.“

Ihned usínám, ale zdá se mi, jak mě honí nějaký pes a pořád na mě štěká. Převaluji se ve spacáku, ale ten bláznivý pes štěká ještě více. Pomalu se dostávám do reality. Tma jak v pytli, odhrnuji čelo bivaku a vidím Jírečka, jak zuřivě doráží na moje pruty. Červená dioda svítí do tmy. Bzzzzz... Slyším plynulý monotónní zvuk. V tom mně to v hlavě všechno sepnulo. Rvu na sebe holinky, čelovku a stihnu mrknout na mobil. Dvacet dva deset. „Vždyť jsem zaspal,“ říkám si za běhu ke stojanu. Ale proč zase sakra nejde příposlech? Rozsvěcím a nechápu. Vlasec pořád „valí.“ Ještě že je na tomhle navijáku hluboká cívka. Z osmi set metrů je odhadem půl kilometru pryč. Přisekávám, skáču do člunu a vyrážím. Kupodivu nemám vázku na obvyklém místě, ale až padesát metrů za bojkou. Podaří se mi ji rychle vymotat a jedu dále. Po dalších sto metrech už vlasec visí napevno. Zkouším všechny finty, ale nic nepomáhá. Hák mám samozřejmě na břehu, tak nadávám sám sobě. Zklamaně omotávám silon na ruku a prásk. Něco dole povolilo. Vytahuji půlmetrovou větev, do které je zaříznutý vlasec, ale není přetržený a vede dál. Srdce se mi znovu rozbuší. Rozjíždím se do tmy za vlascem a za chvíli uslyším, jak do oček najela pletená šnůra. Rozsvěcím čelovku. Do třetice znovu visím. Rukou poškubávám pletenkou a daří se mi ji pomalu vymotávat. Ze dna stoupají pásy bublin a najednou ucítím kontakt s rybou. S citem, jen dvěma prsty, abych ji nevyřízl, se dostávám na poslední dva metry „olověnky.“ Ryba vůbec neklade odpor a nechává se lehce přitáhnout až pod člun. To bude nějaká sedmdesátka, vyháknu ji rovnou ve vodě, bleskne mi hlavou. Jakmile se předkloním přes člun a posvítím přímo do vody, nevím, kdo z nás dvou se více lekne. Ale asi to monstrum, které se tam převalilo a které jsem dalších patnáct minut neviděl. Táhne mě dalších padesát metrů na vodu.

Kdybych ho neviděl, tak jsem přesvědčený, že to je sumec. Vůbec nejde ode dna a bez člunu bych v tomhle podvodním terénu neměl nejmenší šanci. Cítím, jak pletenka několikrát narazila do nějaké větve, ale naštěstí to vždy otočil na druhou stranu. Po dvaceti minutách stání ve člunu mě začínají bolet záda. Ryba toho začíná mít také dost, až ji konečně s třesoucími se koleny podebírám. Jsem snad v půlce rybníka a valím zpátky. Několikrát kapra po cestě polévám, jedu dobrých sedm minut ke břehu. Se ženou a kolegou od Jírečka děláme první noční fotky. Naměříme lehce nad sto centimetrů a dvacet jedna a půl kilo. Prostě fešák. Do dvou hodin ráno sedím před bivakem a pozoruji hvězdy. Připadám si jako v pohádce a vím, že bych stejně neusnul. Je sobota ráno. Přesně před týdnem jsem se naštvaný rozhodoval, jestli vůbec odjet. V duchu děkuji štěstěně, Svatému Petrovi a svojí ženě, že jsme sem vyrazili.

Po východu slunce podruhé během čtyřiadvaceti hodin otevírám sak a jdu se s kapříkem rozloučit do vody. Pouštět takovouhle rybu je pro mě životní rybářský zážitek.

Vylézám z vody a připomínám ženě, jaký má na mě kladný vliv. Vždy mi vyčítá, že se za celý týden na výpravě ani jednou nevykoupu a jsem jako… Tenhle týden jsem tam byl už podruhé. Je vidět, že jsem si její slova vzal k srdci a od základu se změnil...

Ke snídani dávám svůj díl šunky za odměnu Jírečkovi a posledních pár koulí s kouzelným názvem Nutrix - kořeněné jablko kamarádovi, který včera přijel na víkend. „Pozor, je to odjištěná zbraň a kdyby něco, pošli fotku,“ hecuji ho a loučíme se. Ač nerad, musíme balit, je tady nějak příliš mnoho lidí. Už se těším, až se sem za rok vrátíme na nějaké nádherně teplé dovolenkové počasí...

Hodně štěstí a pohody nejen u vody přeje Vydra Team.

PS: Málem jsem zapomněl: Zazvonil zvonec a pohádky byl konec…