Na kapry s rodinou (druhá část)

23.3.2018, autor: Honza Slanina

Pokračování rodinné kaprařiny

Ve chvíli, kdy jsem nakrmil, se okolo prohnala dvě auta a zaparkovala o pár metrů vedle, ale tak, že posádka vyházela věci kousek ode mne. No moc jsem z toho tedy na větvi nebyl, ale co se dá dělat.

Každopádně do večera se podařilo pár záběrů udělat, ale jen od menších kaprů. Ráno jsem vylezl o půl čtvrté a pustil se do masivního krmení partiklem a ve čtyři hodiny vyslal pruty do boje. Jeden prut jsem měl klasicky na dno na dva mini popy a druhý na 2metrový zig-rig.

To, co se potom dělo, vypadalo jako z kaprařova snu. Do oběda mám z vody 13 kaprů a jednoho amura a všechno to byly nádherné ryby. Mělo to však jednu malou vadu na kráse, a sice mi klekla baterka ve fotoaparátu a náhradní k mému velkému šoku byla úplně mrtvá a to i na akční kameře. Úplně slyším slova Martiny: "Máš vše nabité?" "No jasně!" Řekl jsem den před odjezdem. Tak jsem si alespoň něco nafotil na telefon. Chlapi, co byli kousek od nás, už na mne pořvávali, jestli si z nich dělám srandu. Myslím, že je dorazilo, když se mi rozjely oba pruty najednou. Tehdy si Martina zkusila poprvé vytáhnout rybu, která jí sice spadla pod hranou, ale já už věděl, že je naše. Byla z toho totiž dost nadšená.

Odpoledne se ještě podařilo pár ryb, ale myslím, že jsem to jednoduše nestačil ukrmit. Druhé ráno jsem opětovně nakrmil a čekal, co se bude dít, když v tom se náhle vedle mě vynořilo sele od divočáka a během několika sekund byla všude okolo mne samá selata. Rychle startuji z křesla a stačím chytit psa, než po nich vyjede. Přeci jenom je to pastevecký pes a jak ho znám, šel by do nich. Spustím hlasitý řev a házím po nich vše, co mám po ruce. Naštěstí se dávají na úprk a to i s bachyní, která vylezla jen 15 metrů od nás z lesa. Samozřejmě jsem probudil i rodinu a chlapi od vedle se koukali, co se děje.

To ráno jsem vytáhl už jen asi 5 kaprů, ale kolem oběda se mi povedl krásný svazovec a Martina udělala mobilem asi nejhezčí fotku, kterou mám se synem z uplynulé sezóny, a mám z ní ještě dnes velkou radost.

Pak přišel čas balení a světe div se, nenastartoval jsem ani auto, protože mi odešla hned autobaterka. No prostě jsem měl ten víkend evidentně energetickou krizi.

Jaro uteklo opětovně strašně rychle a přišla akce, která byla úplně z jiného soudku. Byl jsem pozván od Michala Melagy na charitativní akci na soukromý revír Macháč nedaleko mého domova jako zástupce za kaprařinu. Šlo o děti z dětských domovů, tak jsem na to kývl. Musím říci, že jsem se takto dlouho nezasmál, jaká se tam sešla skvělá parta lidí, ale hlavně se akce opravdu povedla a děti si to opravdu užily. Především chci říci, že takto slušné a vychované děti - vděčné za to, že sem jim člověk trochu věnuje, se v dnešní době jen tak nevidí. Velká poklona patří i správci vody Vaškovi, který zajistil spoustu věcí okolo a chytal plavačku s dětmi a hlavně Michalovi společně s jeho ženou Stáňou Melagovou, kteří to celé spáchali. A taky lidem, co se o ně starají. Bylo na nich vidět, že to dělají opravdu z lásky k dětem a ne pro peníze. Ve finále jsem tam nechal Martinu s prckem ještě do konce týdne a dojížděl do práce. A právě tehdy Martina vytáhla svého prvního kapra. Trochu mě mrzí, že jsem u toho nebyl, ale byl to krasavec 14,5 kg, lysec a nedal jí nic zadarmo. Ještě když mi volala, brečela jak želva. Dá se říci, že po této akci jsem znovu otevřel možnost jet občas chytat i na soukromé vody, ale samozřejmě svazovky jsou pro mě jiná liga, i když poslední dobou mi přijde, že svazovky u nás jsou vlastně už taky soukromky, protože všude samý soukromý pozemky, ploty a lidi se tam chovají ještě hůř.

Touha po ulovení trofejní ryby je tak silná, že se překračují nejen jakékoli morální zásady, ale lidi už jdou i do krajních řešení, kdy si závidí, pomlouvají a dělají naschvály jeden druhému a ve finále nikdo nepřeje druhému. Osobně mi to je u zadní části těla a nemám problém chytat s kýmkoliv, ať chytá pod jakoukoliv značkou. Když vím, že to miluje jako já. Rád s nim pokecám a nechám si klidně poradit nebo naopak pomůžu jemu. Jestli je potřeba něco v Čechách změnit, je to toto myšlení. Poslední dobou je cítit velká negativita i mezi různými rybolovnými technikami.Tak na to trochu myslete, až budete někde u vody.

Proč o tom mluvím. Protože o dva měsíce později nás vyhnal dvoudenní déšť z bivaku domů, ale jelikož jsem měl týden volno, rozhodli jsme se jet do chaty na soukromou vodu, kde jsme byli na té charitativní akci.

Nejdříve jsem volal Vaškovi, jestli je vůbec volno, protože ono to není jen tak si přijet a sednout. Spousta lidí má plné zuby té byrokracie na svazových vodách, kde vám jen svazují ruce, a přitom jim vůbec nejde o ochranu trofejních ryb. Proto soukromé vody zažívají čím dál větší zájem o rybolov. Vše se podařilo a my chytli i celkem dobré místo. Hned po příjezdu jsem vedle dostal od chlapů točenou Plzeň na uvítanou, protože tam slavil jeden rybář padesátku. No nezůstalo u jedné a chvíli jsme tam společně poklábosili o rybařině. Martina už taky chytala a ze začátku mi dávala pěkně na prdel, ale pak jsem mákl a hlavně díky MOŘSKÉ PANNĚ si i pěkně zachytal. V neděli za dopoledne jsme udělali 12 kaprů, sice žádní obři, ale dušička byla víc než spokojená. On ten víkend utekl fakt rychle a my odjížděli domů spokojení nejen po rybářské stránce, ale i po té lidské. Poté přišel podzim a my měli tradiční sraz firmy, tentokráte na jezeru Kopa. Bohužel se moc nepovedlo počasí a ryby tolik nespolupracovaly. Byl to trochu krutý víkend a pěkně jsme vymrzli.

Přesto jsme s Martinou skončili na jednom z míst, kde to alespoň občas bralo, a tak jsme si i vytáhli pár kaprů a jeseterů. Strejda Milan byl trochu rozhozený z mladého, když viděl, jak drtí grilovaný bůček a pravil, že takové dítě ještě neviděl.

No co naplat, je to kluk z vesnice a vychovaný u vody.