Kapři po tření - potravní šílenství

26.7.2010, autor: Tomáš Hanč

„Nevyrazíme o víkendu konečně někam na ryby?“ zaskočila mě žena ve středu svojí otázkou. „Sledovala jsem předpověď, hlásí do konce týdne solidní počasí. To letošní jaro je na zbláznění. Pořád leje, ty jsi věčně v práci a užili bychom si s dětmi trochu sluníčka.“ Musím se přiznat, že se mi moc nechtělo. Všude se válí topolová vata a pět dní je konečně teplé počasí. Určitě se začnou třít a to není zrovna ideální období. Dá se ale takovému „neslušnému“ návrhu vůbec odolat? Moje kaprařská duše okamžitě ožívá a hlava hází veškerou práci daleko za sebe. V pátek pojedeme. Máme nového člena Vydra Teamu, pětiměsíční štěně německého ovčáka „Arta Druhého“ a je potřeba ho taky rybářsky socializovat. Kdo vozí na ryby psa, tak určitě ví, o čem mluvím. Než se štěněti vysvětlí, že v době signalizátorů se nemá běhat pod pruty, chytat při náhozu návazec do tlamy, sežrat v nestřežený okamžik pytel boilí a spousty jiných drobností, chvilku to trvá. Alespoň bude na rybách větší legrace.

Co se narodily děti, z nařízení mojí ženy pes nesmí do auta. Vyřešil jsem to dřevotřískovou boudou přidělanou na oji vleku. Ze strany jsem vyřízl okno, které pes doslova miluje, a celou cestu může koukat ven. Náš první pes takhle s námi najezdil tisíce kilometrů a jakmile jsem vytáhnul vlek z garáže, už byl v boudě a koukal z okna ven. Je neuvěřitelné, že jsem v pátek vůbec zavřel auto a konečně vyrážíme. S dvěma dětmi a ženou jet na ryby je stejné jako se stěhovat. Děti jsou naštěstí hodné, tak cesta příjemně ubíhá směr řeka Sázava. Jakmile sjedu na naše okresní silnice druhé a třetí třídy, veškerá idyla rázem končí. Musím jet hodně opatrně, abych ze psa a dětí nevytřásl duši. „Ještě čtvrt hodiny a jsme u vody,“ hlásím do auta. Okem mrknu do bočního zrcátka a okamžitě mě zaujme pes běžící v dáli za autem. „Chudák zatoulanej, aby ho neporazilo nějaké auto,“ bleskne mi hlavou. V sekundě by se ve mně krve nedořezal a dupnu na brzdu. Vždyť to je náš pes! Vylétnu z auta a běžím mu naproti. Dvířka od boudy jsou otevřená. Západka na hrbolaté silnici nepochopitelným způsobem vyskočila a dveře se odevřely. Art si doslova šlape po jazyku a sotva popadá dech. Tak tomu se říká klika. Ohmatávám ho. Vůbec nic se mu naštěstí nestalo a okamžitě leze šťastně do boudy. Teď se musím vzpamatovat já a můžeme jet. Rozklepaly se mně ruce a odhaduji, jak dlouho asi běžel za autem. Je to prostě „srdcař.“

Po adrenalinové cestě a hodinovém nanášení všech věcí k vodě si konečně sedám. Je to jako balzám na duši. Teplo, pohoda , klid a jediný rybář na protějším břehu. Co více si přát. Dokonce někdo před námi vysekal prostorné místo ve vysoké trávě a máme to bez práce. Pozoruji mělčiny, ale všude je naštěstí klid a žádné známky tření. Dvakrát nevěřícně měřím teplotu vody pod břehem. Dvacetsedm stupňů ve třiceticentimetrové hloubce u břehu. Je to jako kafe a okamžitě se jdu vykoupat. Trubkou rozkrmuji dvě místa ani ne s metrovou hloubkou odhadem šedesát metrů od břehu. Na pravou stranu sladkou Smetanu - kapří sen, na levou Mrtvého korýše. Několikrát jsem tady chytal a vím, že dno pokrývá deseti až patnácticentimetrová vrstva mazlavého bláta. Používám proto delší návazec. Po náhozu je potřeba vlasec před dopadem lehce přibrzdit a špičkou prutu olovo z bláta povytáhnout. V takto mělké vodě se kompletně zaboří. Do jedenácti sedím před bivakem, všichni už spí a je neskutečně teplá noc. „Budeme spát pod širákem,“ říkám psovi a rozbaluji spacák před bivakem do trávy. Začíná noční přetlačovaná o karimatku. Pravděpodobně mu vadí večerní rosa a pořád se mi snaží někam na spacák nacpat svoji hlavu. Nakonec se nějak poskládáme, ale nemohu zabrat. Zato Art usíná ihned a je neskutečné, jak pes dovede v noci chrápat. Vůbec kvůli tomu nemohu usnout. Jak jsme se tam různě skládali, ani jsem nepostřehl, že usnul na příposlechu. Mám první generaci Flajzara, který ještě nejde ztlumit, a vtom se to stalo. Razantní jízda a pes v sekundě mizí neznámo kam. Zdolávám prvního kapříka, rychle ho pouštím, nahazuji a jdu hledat psa. Volám a pískám do tmy, ale vše marné. Nacházím ho až ležícího u auta asi tři sta metrů od místa. Během půl hodiny se situace opakuje jako přes kopírák. Jakmile se rozječí příposlech, okamžitě mizí ve vysoké trávě. Už vím, kde bude sedět, tak si druhou rybu v klidu při čelovce prohlížím. Šupík sedmdesát centimetrů evidentně po tření. Prázdné břicho a šrámy po celém těle dávají tušit, že tento víkend by mohl být hodně zajímavý. Dokrmuji naslepo hrstí koulí a jdu vyzvednout psa.To jsem ještě nevěděl, kolikrát pro něho do rána půjdu. S rozedněním zdolávám šestého kapra a vím, že dnešní noc už asi neusnu.

Je zarážející, jak jsou ryby bojovné. Pravděpodobně mají po tření rozbouřené hormony a to jim dává obrovskou sílu. Každý souboj si doslova vychutnávám a první ryba přes osmdesát je opravdovou lahůdkou. Po osmém záběru si pes na zvuk hlásiče začíná zvykat a už to bere jako zábavu. Okamžitě letí se mnou k prutům. Vrtí ocasem, sleduje celé zdolávání a začíná se mně motat pod nohy. Přichází krásné prosluněné ráno.

Od devíti dopoledne se začínáme střídat u záběrů se ženou a nechápeme, co se děje. Pokaždé dokrmuji asi třiceti kuličkami. Na krmných místech se dělají kola, stoupají pásy bublin, skáčou ryby a kalí se voda. Při dopadu boilí se v mělké vodě lekají ryby, které jako torpéda mizí v hloubce. Tohle jsem v životě neviděl a je to těžko popsatelné divadlo. Záběr střídá záběr. Občas se hecujeme, kdo teď poběží k prutům a kdo bude hlídat děti. V poledne zdoláváme dvacátého třetího kapra. Stahuji oba pruty a děláme jedenapůl hodinovou pauzu na oběd. Je třiatřicet ve stínu a po probdělé noci sotva pletu nohama. Tempo záběrů během celého dne nepolevuje, je to fyzicky poměrně náročné. Podotýkám, že nejsme na žádném komerčním kaprodromu, ale na revíru s běžnými rybářskými pravidly. Bohužel, než u nás spousta lidí pochopí, že kaprařina je pro čím dál více lidí koníčkem a ne honbou za rybím masem, spousta těchto nádherných ryb se toho nedožije. Na dva pruty se prakticky nedá chytat. Třikrát držím oba pruty v rukou, když se rozjely současně. Nejmenší kapr má padesátsedm a nejdelší osmdesátosm centimetrů. Převládají ryby od sedmdesáti do osmdesáti čísel. Je jenom škoda, že ryby po tření mají asi nejmenší váhu z celého roku a některé šrámy jsou hodně ošklivé.

Jsou v nich pijavice a cizopasníci, tak se je snažím trochu dezinfikovat. Možná, že právě oni příživníci léčí rány, ale už jsem se několikrát přesvědčil na námi ošetřených a znovu chycených rybách, že Klinik opravdu pomáhá. „Angláni“ by ho jen tak pro nic nevyráběli, zvláště ne za pro ně zanedbatelnou cenu. Navečer si začínám všímat jedné zvláštnosti. Po náhozu vždy instinktivně povytahuji olovo z bláta a to tam najednou není! Několika hody si to ověřuji a v okruhu přibližně pěti metrů na krmném místě je jenom tvrdé dno. Kapři ho rytím a vířením dna ploutvemi doslova vyluxovali. Náš tříletý syn Matěj také nezahálí a chytá pod břehem na splávek krásné perlíny. Má z nich obrovskou radost. Doufám, že v dětských očích zůstanou jako jedny z prvních a nejhezčích ryb života.

Den doslova utekl a od západu se z vedra valí černá hradba mraků. No, to bude v noci mela. Hodnotíme situaci a odvážím děti se ženou na noc ke známým, s kterými jsme byli předem domluveni na podobnou situaci. Naštěstí je to dvacet minut i s cestou zpátky. Přivazuji psa a doufám, že to tu chvilku pohlídá.

Pohlídal. Až na roztrhanou vlajku, kterou vždy vozíme pod stan s sebou, a rozkousaný metr se nic zvláštního nestalo. V deset večer vytahuji třicátéhošestého kapříka a musím se přesvědčovat, jestli mě to ještě baví. Zavírají se mi únavou oči. Mám v sobě zvláštní pocit, který jsem ještě nezažil. Podle hesla „v nejlepším se má přestat“ opírám pruty o bivak a jdu se normálně vyspat. Řádně dokrmuji obě místa a ruku, po celém dni zdolávání a házení trubkou, ani necítím. Kdo vyházel za den pět kilo boilí v „šestnáctce průměru,“ tak ví, o čem mluvím.

Vylézat o půl osmé ráno z bivaku je doslova ostuda. Takhle krásně jsem se už dlouho nevyspal. Po nočním lijáku je vzduch jako vyměněný a příjemně se ochladilo. Sleduji hladinu a nikde se neudělá jediné kolečko od ryb. Na hladině úplně mrtvo, uvidíme co se změnilo dole. Pět minut po náhozu se opět rozječí hlásič. Během čtvrt hodiny pokládám na podložku lysce lehce přes osmdesát, kterého jsem podebíral včera po obědě. Velká krvavá šupina a jizvy od tření jsou nezaměnitelné důkazy.

Do hodiny přicházejí další tři ryby a je vidět, že noční průtrž nic nezměnila. Přijíždí žena s dětmi. Zkouším podvazovat tři koule pod sebou, abych odselektoval menší ryby a mohli jsme si s dětmi více hrát. Jízd opravdu ubylo, zato popotažení, kdy kapr zatáhne za dlouhý řetízek boilí, je nespočet. Přilepí swinger ke prutu, zalomcuje špičkou, ale nepíchne se. Myslet si, že takhle začneme tahat pouze větší ryby, je naivní. První ryba, po hodině ocumlávání třech kulí, má šedesát sedm čísel a je krásně píchnutá. Kapří apetit po tření je opravdu zarážející a věřím, že kdyby se takhle ryby chytaly po celý rok, spousta rybářů snad vrátí papíry. Najednou je na levém prutu hodinu klid a to je nějaké podezřelé. Stahuji ho a hned vím proč. Chybí na něm háček s řetízkem třech boilí. Napadá mě snad jen štika nebo ostré škeble, které by návazec hladce přeřízly. Vysvětlení přichází po jeden a půl hodině, kdy přichází razantní záběr. Po zdolání druhého kapra osmdesátosm centimetrů, nacházím svůj chybějící háček v jeho kapří tlamě. Vůbec mu to nevadilo a cpal se vesele dál.

Krátce po obědě vytahujeme padesátéhočtvrtého kapra a začínáme balit. Jsem doslova „přerybněn“ a na odjezd se snad i těším. Třešničkou na závěr s pořadovým číslem padesát pět byl lysec osmdesátčtyři čísel, chycený přesně za břicho. Po dvacetiminutové přetahované mi ta ruka už málem upadla. Budu si muset doma zajet na sádka nechat vystavit kontrolku a dát se trochu dohromady. Zažil jsem s rodinou víkend, na který se prostě nedá zapomenout. Jestli se doma nudíte, kupte si medvídka mývala nebo počkejte, až se dotřou kapři. Zaručeně se potom na rybách nudit nebudete.

Hodně štěstí a pohody nejen u vody přeje Vydra Team.