Poděkování od přírody

11.5.2010, autor: Jiří Rykr

Loňskou sezónu jsem se věnoval z devadesátidevíti procent jen svazovým vodám a jezdil jsem na krátkodobé výpravy, abych raději pozoroval vodu a hlavně to, co v ní plave. Zmiňuji se o tom v tomto článku ještě jednou, protože opravdu není v silách člověka s běžnou dovolenou prochytat všechny revíry, které jsem navštívil a měl vytipované. Věděl jsem, že amury na některých místech můžu nachytat pouze v určitou dobu, a proto jsem to zkoušel i na jiných revírech, abych si potvrdil, jestli je to pravda. Po několika málo zkušenostech i na jiných revírech jsem dospěl k závěru, že to není o tom naházet do vody krmení a myslet si, že máme nad amury vyhráno. Opravdu nejlepší je vypozorovat jejich teritorium, a potom stačí i pár desítek minut k úspěchu.

Letos jsem ani na jednoho amura nemusel čekat více než dvě hodiny, pokud jsem byl přesvědčen, že se zde zdržují a jsou při chuti. Snad až na jeden případ, kdy jsem se jel podívat za Honzou na ryby, abych se s ním domluvil na příští výpravě. Měl jsem jen jeden prut s sebou a po domluvě s Honzou jsem odjel o pár stovek metrů od něho podívat se na amury, zda se na onom místě ještě nacházejí. Byli tam a já opět s pohybem jako nejstarší rybář invalida se plížím k místu, abych je zbytečně nevyplašil nebo si mě nevšimli. Můj názor na ně je takový, že vám někdy vezmou prostě cokoliv a jindy jsou ve střehu a můžete se třeba zakopat pod zem. I oni mají své dny. Uviděl jsem ihned po příchodu jednoho okolo metru těsně pod hladinou, a tak jsem rozhodil několik zrnek měkčené kukuřice od firmy Carpservis a čekal, jestli si jich všimne.

Při lovu amurů, pokud jdu jen na chvilku, většinou nepoužívám můj tzv. kaprosignalizátor , ale držím prut v ruce a nebo si jej položím a čekám na pohyb vlasce. Bohužel, co čert nechtěl, za deset minut se mi vlasec rozjíždí a po několika vteřinách zjišťuji, že mi vzal kapr kolem 70 cm a bylo po lovení. Amur, kterého jsem viděl, vyrazil s takovou rychlostí směrem ode mě, že po něm zbyla jenom pětimetrová čára bublin a kalu. Věděl jsem, že se sem můžu kdykoliv vrátit a pokusit se ho ulovit jindy. Už se stmívalo a já jel opravdu jen na chvilku a nebyl jsem ani vybaven. Letos mám většinu amurů chycenu jen za denního světla, po tmě to není stejně ono. Tento druh ryby chytám opravdu na pár metrů a potmě zásadně nerozsvěcím čelovku, abych je nevyplašil, a potom při zdolávání lomcujete s prutem z leva do prava a odhadujete, kde se amur zrovna nachází. Sice je to komedie, ale má to své kouzlo. Co vám teď popíšu, tomu můžete věřit a nemusíte. Marek měl prázdniny a chytal na protějším břehu už asi tři dny. Když jsem se přijel za ním podívat, přivezl jsem mu uvařenou kukuřici s řepkou , aby mně následující den nakrmil těsně pod břehem na jeho straně. Večer jsem přijel a nahodil na rozkrmené místo k protějšímu břehu. Vše proběhlo podle očekávání, za pár desítek minut amur na podložce. Z ryby tekla kukuřice s řepkou proudem a já mohl jet opět domů s pocitem, že mise je splněna.

Následující den jsem se šel podívat na tento revír po dalších amurech, když jsem uviděl v dalekohledu jednoho se potloukat o cca 100 m od místa včerejšího úlovku. Obešel jsem revír na druhou stranu, kde byla částečně potopená vrba těsně nad hladinou. Amur stál před touto vrbou a já pomalým pohybem jsem vlezl na ní. V momentu, kdy jsem vlezl na vrbu, se amur otočil, podeplul tu ji a přistál mi přímo pod nohama. Vrba se nakláněla cca 10 cm nad hladinou a já se zatajeným dechem pozoroval amura. Vlastně do této chvíle nevím, zda jsem ho pozoroval já nebo on mě, protože jsme na sebe koukali asi dvě až tři minuty, a to nás dělilo od sebe jen pár desítek centimetrů. Stál jsem nad ním a tahal z kapsy piškoty, co vozím pro mojí fenku s naivním pocitem, že si je vezme. Bohužel piškoty nevzal, ale věděl o mně, protože jsme pořád na sebe koukali a já už věřil, že to je ten amur ze včerejšího večera. Vypadalo to, jakoby mě poznal a přijel mi poděkovat za jeho vrácení zpět do domova. Připadalo mi to hrozně dlouhé a jako by mi říkal, ať si ho pohladím. Začal jsem se pomalu sunout do podřepu a moje ruka byla od něho jen deset centimetrů, když si zřejmě řekl: ,, To už stačilo Jiřánku!“ Otočil se, zamával ocasní ploutví a odplul opět na svoje stanoviště před vrbu. Dodnes mě mrazí v zádech, protože kdyby se leknul, určitě by neodplul jen o několik metrů na svoje stanoviště a nedal by mi ještě šanci ho pár dalších minut pozorovat. Jestli tomuto příběhu někdo neuvěří, pak mi ho je líto, že nikdy nic takového nezažil. Ale pokud se chováte k přírodě a k jejich tvorům při toulkách přírodou potichu a s dojmem, abyste tam zapadli, pak vás odmění třeba podobným zážitkem a potom pochopíte. Do této chvíle se mi nic takového nikdy nestalo a možná ani nestane, ale od té doby beru vždy kameru s sebou, abych se poté mohl podělit a autentickým zážitkem s vámi. Jo třeba to, jak jsme s Honzou pozorovali amury při hodování na listech čerstvě spadlé větve topolu. Toto budete moci vidět na videu stránkách CARPSERVIS.CZ. Jak se budeme chovat k přírodě, tak se bude chovat ona k nám . Amurovi jsem dal jméno NEBOJSA.

Přeji i takové zážitky, ale s lepším koncem a ne, jako dopadl Nebojsa, protože po letošní kruté zimě je už u SVATÉHO PETRA i s ostatními z tohoto revíru.

Zdraví Jirka Rykr