Jak dál?

19.3.2010, autor: Jan Vala

Je tady nový rok a já jsem začal bilancovat rok 2009 z pohledu rybáře. Nebudu psát kolik a jak velké kousky jsme spolu s mými kolegy z týmu nachytali. Za loňskou sezónu jsme měli dost příhod od vody, ať už byly k pousmání, nebo k pláči. Ale to už k té naší rybařině asi patří. Za těch 25 let, co se rybařině věnuji, jsem toho zažil opravdu mnoho. Historek je, že si pokaždé máme u vody co vyprávět. To mé bilancování mě ale zavedlo k otázce, kam dál se bude rybařina ubírat? Jakým asi směrem? Je to ještě o umění rybařiny jako takové?

Za posledních pár sezón jsem se potkal u vody s dost lidmi a někdy jsem byl opravdu znepokojen jejich chováním. „Rybářů“, co přijedou k vodě, postaví si auto hned za svoje křesílko, vybalí nářadí za desítky tisíc, pustí rádio ve voze, nahodí a po třech hodinách odjíždějí znechuceně, že neměli ani záběr, jsem potkal hodně. Vidět některé písníky v létě je opravdu "zážitek" - hlava na hlavě, stojan na stojanu. Je to asi dáno dobou, nás rybářů prostě přibývá a někam se vejít musíme.

Je to můj osobní názor, ale myslím, že spoustu rádoby rybářů ani nemá potuchy, co to vlastně pravá rybařina je. A není se ani čemu divit. Hodně jsem zaslechl o tom, jak se dá koupit povolenka a člověk ani nemusí dělat žádné zkoušky. Ale pak se ptám, co takový rybář o té rybařině vlastně ví?

Nechci ale házet všechny do jednoho pytle, to v žádném případě. Já osobně chodím k vodě proto, abych si odpočinul od každodenního shonu a zažil ten krásný pocit, který prostě nejde ani popsat. Známí se mě často ptají, jak můžu u vody vydržet, když jsem třeba na několikadenní výpravě v jakémkoli počasí. Odpovídám na to: "Tak pojeď se mnou a až bude záběr, dám ti prut do ruky a uvidíš jaké to je."

Dodnes si vzpomínám na Silvestra roku 1984, kdy jsem se byl jako malý s tátou rozloučit s rybami. Tehdy jsem ještě neuměl pořádně nahodit. Otec přidělal na karabinku klasickou „plandavku“, nahodil prut a vrazil mi ho do ruky. Já navíjel, jak jsem to jen nejlíp uměl a viděl u táty. Za chvilku jsem cítil odpor a na druhém konci se objevila ve studené vodě krásná a pro mě tehdy obrovská štika (52cm). Ten pocit si pamatuji dodnes a nikdy na něj nezapomenu. Na to, jak se mi třásly ruce, jak jsem byl šťastný. Tohle mi zůstalo dodneška. Z každé ryby mám radost, a pokud jde o větší kousek, vrátí se do rukou i známý třes a nervozita. A právě proto chodím k vodě, abych si odpočinul a zažíval opět tento stav.

Dnes je velmi těžké najít pro rybáře zapomenutou vodu, která je plná ryb. Poslední dobou se uchyluji k vodám, kde není tak velký tlak ze strany rybářů a někdy mě tyto revíry velice příjemně překvapí. Není nad krásné ráno, když je u vody slyšet jen hvízdání okolního ptactva. Tyhle okamžiky si ponechávám v hlavě napořád.

Už teď si s kolegy z týmu plánujeme další výpravy, hledáme neznámé vody, kde chceme vyzkoušet své umění a hlavně načerpat další zkušenosti, protože jak v životě, tak v rybařině, se člověk neustále učí.

Přeji všem aby následující rok byl jedním z vašich nejlepších v životě.

Za East River team s pozdravem "Petrův zdar"

Jan Vala