Trénink na olympiádu

30.11.2012, autor: Jan Vala

Již nějakou dobou jsme si pohrávali s myšlenkou, kam se vydáme v září za kapry. Naše domácí vody už pro nás byly tak nějak nezábavné, potřebovali jsme nějakou změnu, zažít něco jiného a dostat tak nový impuls. Proběhlo několik telefonátů a sezení, které nás přivedly na myšlenku se podívat na jednu z přehrad Vltavské kaskády.

Nechtěli jsme vyrazit absolutně do neznáma, a tak víkend před plánovaným odjezdem jsme věnovali malému výletu. Předem jsme si zběžně vytipovali pár míst a nebýt navigace tak asi na některá místa nedorazíme. Jak ten člověk zpohodlněl… Měli jsme štěstí a pár cenných informací jsme se dozvěděli od místních rybářů a tak nějak si udělali obrázek o místní přehradě.

Přesně za týden jsme se sešli na „značkách“ a při pohledu na našlapaná auta si museli přihlížející klepat na čelo. No prostě stěhování národů. Byl jsem mile překvapen kolik věcí se vejde do mého automobilu značky škoda felicie – dočasně předělané na pickup. Myslím, že takové množství nepřeberného „harampádí“ jsem nikdy ještě na ryby nevezl.

Cesta proběhla bez problémů a hodinu a půl před polednem jsme dorazili na místo určení. Následovalo zdlouhavé a náročné vynošení všech věcí na břeh, nafouknutí člunů a přejezd na předem vytipované místo. Několik místních rybářů se jen smálo a hlášky, které jsme slyšeli, stály taky za to. Nikdo z nich nevěřil, že všechny ty věci, které se skrývali ve dvou autech a přívěsu naskládáme do třech lodí (člunů). Dokonce si nás musel jeden z nich vyfotit s komentářem: „To musím doma ukázat starý, kolik toho vezete, aby mi pořád neříkala, že toho vozím k vodě hodně“ Asi jsme všechny přihlížející překvapili tím, že vše jsme úspěšně naskládali do lodí a dokonce se nám dostalo slov uznání, když jsme odráželi od břehu. Tak nějak jsem si při přejezdu a pohledu na echolot říkal, co by se asi stalo, kdyby člun začal ucházet a já se všemi věcmi šel ke dnu, echolot akorát ukazoval hloubku 35m…

Konečně na místě, na uvítanou jsme si i přes prohibici dali panáčka kořalky a nezapomněli jsme obdarovat ani místní kapry. Bohužel než jsme stihli vše vybalit a vyskládat na předem daná místa, objevila se v těsné blízkosti parta dalších čtyř rybářů, a tak nezbylo nic jiného než se přesunout a ustoupit od předem stanovené taktiky.

Kolem třetí hodiny jsme již měli nahozené pruty a čekali na první záběr. Rozdělili jsme si úlohy a každý jsme chytali v jiné hloubce a na jiné příchutě s tím, že podle prvních záběrů uvidíme, do jaké hloubky budeme zaměřovat svůj lov. Přece jen na takovéto vodě nechytáme každý den a zkušeností s ní jsou mizivé. Jako první se dočkal až druhý den záběru Jenda, který chytal v těsné blízkosti skalního masívu při břehu. Krásný lysák který neoslňoval svojí velikostí, ale jak říkáme, každý motivační potěší. Zachutnala mu kombinace scopex-ananas s mrtvolou. Já a Jiřík jsme byli celé dva dny bez záběru, bez jediného pípnutí. Oba jsme zkoušeli měnit hloubky, nástrahy, délku návazců a vše bylo k ničemu. Přikládali jsme to tomu, že před námi se nacházelo dno, které bylo poseto poměrně velkými kameny naskládanými těsně vedle sebe a myslím, že v tom byl problém. Nástraha zapadávalo dost často právě mezi kameny a i při použití 40-60cm návazců jsme vázli za háček.

Záběry stále nepřicházely, a tak jsme se rozhodli s Jirkou vydat na projížďku vzdálených míst s vidinou stěhování. Dvouhodinová vyjížďka byla za námi a dokonce jsme se po příjezdu do základního tábora rozhodli na nic nečekat a přejet na jiné místo. Opět jsme absolvovali to samé co na začátku a vše jsme naskládali na čluny, tak trochu jsem byl pln očekávání, jestli to moje stařičká baterie na motoru vydrží, no holt aspoň bude trochu adrenalinu. Ono místo bylo vzdálené asi dva kilometry, ale přece jen baterie vydržela a mohl jsem stanout opět na břehu.

Tentokrát jsme všichni tři chytali z jednoho místa, měli jsme opravdu mnoho možností a velký prostor na zkoušení. Na mě tak trochu zbylo někdy nevděčné prostřední místo. Široko daleko nikdo, jen krásná příroda a na hladině občas nějaká ta loď nebo místní vláčkař na pramici. Opět jsme tak rozjeli naši taktiku s rozdílnými hloubkami, ale do večera nebylo ani pípnutí.

Další den jsme se probudili do mlhavého rána a chvílemi jsme si připadali jak na konci světa, nebylo vidět ani na deset metrů. Ranní snídaně v podobě míchaných vajíček od Jendy, jak výborné zpestření, škoda jen, že houby jak jen mohly tak nerostly.

Před polednem se ozval ten nádherný zvuk mého levého hlásiče a během několika vteřin jsme byly s Jirkou na člunu a mohli zdolávat pro mě prvního kapra zdejší vody, kterému zachutnalo Psycho od Big Carp. Kapra jsme vyháčkovali přímo na vodě a s typickým pozdravem „pošli dědka“ nás opouštěl do temných hlubin. S úsměvem na líci jsme se vraceli ke břehu, přece jen další motivační. Ani jsem si nestihl nachystat znovu montáž a rozjel se druhý prut, tentokrát mi dělal motor Honza. Jako Mirka Knapková Honza vesloval. Kapr nás malinko povozil po vodě, to zdolávání ze člunu je přece jen zážitek, vidět kapra krásně zblízka v té čisté vodě při souboji je něco, co bych chtěl zažívat každý den a asi bych se toho nikdy nenabažil, do podběráku jsme dostali krásného šupíka. Opravdu zdravá, čistá ryba v plné kondici. Na břehu proběhlo krátké focení a kapr za chvilku následoval svého kolegu. S větou „smetana je smetana“, jsem montáž opět nahodil zpět do míst, odkud přišel poslední záběr. O hodinu později opět pravý prut, Honzu jsem v té rychlosti málem nechal na břehu, malinko si smočil ponožky, ale dokázal se přehoupnout a vydrápat do člunu a tím neskončil na břehu jak vyvrhnutej vorvaň. Další krásné svezení a opět šupináč, kterému zachutnala smetánka. Do večera jsme střídavě absolvovali ještě pár romantických vyjížděk za kapry nebo za montáží uvíznutou mezi kořeny na dně.

Zatopený pás stromů si začal pomalu, ale jistě vybírat daň a montáže často při přehazování končily natvrdo ukotveny hluboko na dně. Nebylo opravdu jednoduché v těchto místech chytat. Rozhodli jsme pro zavážku s odpadávacím kamenem ale kapři zničeho nic přestali komunikovat. Já začal trochu experimentovat a vyvezl jsem svůj pravý prut do hloubky 28m. Abych se přiznal tak jsem v tak velké hloubce ještě nikdy nechytal, ale proč nezkusit něco nového. K háčku jsem podvázal dvě 20mm kuličky Psycho a byl rozhodnut tam nechat nástrahu až do záběru. Třeba se splete i vousatej ?. Chlapci si mezi tím krátili čas hraním na olympionika Koukala a musím uznat, že ještě pár takových výprav a budou se moct hlásit opravdu na olympiádu. Některé jejich výměny byl opravdu fantastické, ikdyž musím prozradit na Jirku, že se dost často snažil podvádět a ukecávat mě jako rozhodčího.

Ranní rozcvička s badmintonovou raketou nás velice rozehřála. Kdybychom to měli nechat na kaprech, tak se asi nedočkáme. Zkusili jsme snad úplně vše, ale museli jsme si počkat na to, až v dálce na kostele odbyje dvanáctá hodina. Následovala opět série záběrů, kapři ve velikosti od 50-75cm nám ukazovali svoji bojovnost. Dokonce se ozval i můj prut z hloubky, na který jsem tak sázel, bohužel si ho vybral kapří dorostenec. Padla čtvrtá hodina a po kaprech jako by se zaprášilo. Nevěděli jsem co si o tom máme myslet, po každém záběru jsme pořádně dokrmili místa, ale buď jsme opravdu celé hejno vychytali, nebo prostě kapři odjeli jinam.

Toto se opakovalo i následující den, kapři opravdu přijímali potravu v našich místech jen době od 12 do 16 hodin. Pár ojedinělých záběrů jsme měli také brzo z rána nebo těsně po setmění, ale nikdy to nebyla série jako v odpoledních hodinách. Už jsme tak nějak dopředu věděli, kdy začnou kapři ochutnávat naše nástrahy, a opět jsme si mohli užít trochu toho sportu ? Turnaj byl velice vyrovnaný a myslím, že ani neměl vítěze, protože nás z něj vyrušili opět kapři a tak jsme se dali na veslování. Motory jsme pravidelně udržovali v pohotovostním stavu a občas i promazali, aby nedošlo k náhodnému zadření ? Střídali jsme záběry v pravidelných intervalech a užívali si každou vteřinu souboje s každým kaprem a bylo nám celkem jedno, že jsme zatím nedostali žádného mohykána.

Náš nejkritičtější den nastal v pátek , neměli jsme za celých 24hodin ani potažení a tak jsem si krátili čas vláčením a snahou přelstít nějakého z místí eskadry pruhovaných zabijáků. Dva se mi podařilo přelstít, snad jen kvůli tomu, že se chtěli na břeh juknout, co za blázny se rozhodlo narušit jejich klid v duši ? Pátek bláznů svátek, ale náš to nebyl určitě. Kapři nám to natřeli v plné parádě a nám zbyl jen badminton a večerní svařáček.

Sobotní ráno bylo jak malované, čistá obloha bez mráčku, lehký opar se vznášel nad hladinou a z bivaku se ozývalo chrápání Jiříkovo Ebišky, ostatně jako skoro celý týden, ale jen do doby, než některý z nás vylezl z kanafasu. Kdo to udělal, tak ten se stal terčem neustálého šťouchání čumákem a dožadování něčeho dobrého. Dnešek byl předposlední den, který jsme si chtěli užít na této lokalitě a Svatý Petr k nám nebyl moc přívětivý. Nebe se začalo zatahovat, prudce se ochladilo a z nebe začaly na dlouhé hodiny padat dešťové kapky. Pár kontaktů s kapry jsme měli, ale buď se ryba vyřízla hned po záseku, nebo s pomocí stromů na dně.

Čekala nás poslední noc a déšť ne a ne ustat, při pomyšlení na zítřejší balení se nám ani do toho nechtělo a proběhly i myšlenky na protažení o jeden den, podle předpovědi se počasí mělo umoudřit. Honza vyvezl své montáže do jedné z největších hloubek a já a Jiřík jsme si rozkrmili jedno místo kousek od břehu. Tuto variantu zkoušel Jirka už několikátou noc, ale vždy jen s odezvou od cejnů. V deset hodin večer se ozval Jirkův levý prut a z vody putoval cejn, ihned převezl a do 5 minut opět to samé. Kapři stále nejevili zájem o naše nástrahy a chuť cejnů se taky zmenšovala i přes neustálé dokrmování. Nakonec jsme si všichni zalezli do svých spacáků a čekali, cože se to bude dít poslední noc. Ze spánku mě probudil až k ránu cívka Jirkova navijáku, bohužel ryba, která se zdála slušná, se brzy vyřízla. Prostě dneska není ten správný den, vlastně noc ? To jsem nevěděl, že za několik pár desítek minut budu toto absolvovat taky. Už jsem pomalu znovu zabíral, když se rozezněl můj příposlech, rozepnutí spacáku, rychle boty, kapr už jsi vzal několik pěkných pár metrů, beru prut do ruky a v tom všechno přestalo, ani jsem nestihl zaseknout. Zůstal mi jen prut s navijákem a kusem vlasce. Kapr si to prostě ihned po záběru namířil rovnou do té největší hloubky a prostě silon o kameny obrousil. Ani 0,50mm vlasec jako šokovka, kterou jsem měl namotáno kolem 30m nepomohla. Byl to prostě fofr, na který jsem nestihl včas zareagovat. Můj prozatím poslední skoro souboj na této vodě.

Nedělní rozednění nás velice překvapilo sluníčkem a nebem bez mráčku a mohli jsme tak v klidu začít bourat náš základní tábor. Věci tak nějak usychali a mi jsme dávali poslední šance zdejším kapříkům a se slovy „Neděle přece vždycky patří šampionům“. Skutečně to mohlo být tak, dvanáctá hodina a Honzův pípák skoro nestíhá reagovat. Brutální jízda, rychle do člunu, ale již brzy je jasné že kapr si to opět namířil mezi stromy a jejich kořeny. Kluci se snaží asi půl hodiny kapra z vázky dostat, ale marně. Kapr se osvobozuje sám a ke člunu se dostane už jen kus staré větve. To byl opravdu poslední záběr našeho dobrodružství. Zbývalo už jen stáhnout pruty naložit vše do lodí a vyrazit směr auta a poté domov.

Krásných sedm dní strávených v přítomnosti Honzy, Jirky a Ebišky se dalo nazvat takovou malou olympiádou, veslování a badminton se stalo nedílnou součástí celého výletu. Při troše tréninku z nás opravdu něco může být ?

A co říct na závěr? Snad jen „Ono to přijde“

Jan Vala, Jiří Rykr a Jan Slanina